35: Závěr aneb Co mi Camino dalo (18.6.2022)

Technikálie: doplnila jsem všechny příspěvky o počty kilometrů na trase za daný den a přidala videa s vizualizací trasy pod fota u každého příspěvku.

Je to přesně 14 dní, co jsem skončila svoje první Camino v životě. Mám už dostatečný odstup (aneb jak se říká na AfricaBurn festivalu - prošla jsem dekompresní fází), a tak se pokusím shrnout, o čem Camino pro mě bylo.

Na začátku fakta:

Propůjčím si pár informací z wikipedie: Svatojakubská cesta nebo Cesta svatého Jakuba je název historické sítě dvanácti poutních cest, které vedou ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii. Ve zdejší katedrále jsou podle legendární i písemně zaznamenané tradice uloženy ostatky svatého Jakuba, Kristova učedníka. První doložená pouť k ostatkům sv. Jakuba se uskutečnila roku 951 a vykonal ji francouzský biskup z Le Puy. Podél cesty byly postupně vztyčovány orientační kameny, kamenné kříže, boží muka a upravovány studánky. Vznikla síť 12 poutních cest, vedoucích z Itálie, Francie i Portugalska. Dále při ní byly zřizovány kaple, kostely a kláštery, poskytující poutníkům azyl. Roku 1993 byla svatojakubská cesta zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Symbolem dlouhotrvající poutě se již ve středověku stala mušle hřebenatky, kterou poutníci nosí viditelně připevněnou na batohu. Od roku 1987 je  na trasách platný systém značení pomocí směrových značek se symbolem svatojakubské mušle a žlutých šipek.

Moje svatojakubské putování

Sama jsem si vybrala na základě fotek, které jsem viděla na Facebooku od ostatních poutníků, kombinaci trasy Camino del Norte a Camino Primitivo ve Španělsku.

Vyšla jsem z letiště v Irúnu (u San Sebastianu), trasu Camino del Norte jsem opustila kousek za městem Villaviciosa a z Ovieda jsem pokračovala až do Santiaga de Compostela po trase Camino Primitivo. (Tato trasa se v Melidě spojuje se zdaleka nejpopulárnější trasou Camino Francés.)

Camino jsem odstartovala 4.5.2022 a do Santiaga dorazila 4.6.2022, s celkovým počtem 815 našlapaných kilometrů (pozdější update: počet kilometrů byl v reálu asi o něco větší, protože hodinky Garmin byly nastavené na automatické zapínání a vypínání při detekci pohybu a zapínaly se se zpožděním. Přišli jsme na to s partnerem při pozdější společné procházce, kdy jsem měla stejné nastavení na Garminu jako na Caminu a jeho Garminy s jiným nastavením mu při asi 10km procházce naměřily asi o 2 km víc...).

Kdo jste počítal kilometry uvedené u každého příspěvku, nebudou Vám sedět, protože jsem si počítala jak kilometry na samotné trase, tak i mimo ni. Svoje trackování kilometrů jsem také několikrát spustila pozdě, takže jsem pár kilometrů dopočítala k těm v trackeru. Kilometry mi počítaly hodinky Garmin, kterým jsem věřila víc než aplikaci Relive, kterou jsem používala na mobilu pro vytváření vizualizace svojí trasy. Časy naměřené na hodinkách i v apce Relive neodpovídají, ale pro představu, většinou jsem chodila cca 6-8 hod denně. A jedna zajímavost: když jsem se v Santiagu znovu setkala s francouzským párem Jenovieve a Herve, ptala jsem se Herveho na jejich finální počet kilometrů, protože je sčítal stejně jako já – na samotné trase i mimo ni. Málem jsme se posadili oba na zadek, když z něho vypadlo, že taky došel k číslu 815 kilometrů!  Šli stejnou kombinaci tras jako já, stejně dlouho, ale přece jen po cestě je spousta alternativních tras a odboček, takže kdybychom to chtěli plánovat, nikdy by to takto přesně nevyšlo.

A teď slibovaná reflexe.

Proč jsem vlastně chtěla na Camino? To je dlouhá historie. O cestách do Santiaga jsem se dozvěděla  nějakých 8 let nazpět. V roce 2015 jsem přemluvila kamaráda, aby se mnou absolvoval pražskou svatojakubskou cestu, která startuje u kostela  sv. Václava na Proseku a končí u kostela sv. Jakuba u zámku ve Zbraslavi, s celkovou délkou 34 km. Trasa se mi moc líbila a zůstala ve mně touha někdy se vydat na cestu do samotného Santiaga de Compostela.

Vždycky byly ostatní plány přednější, ale letos v únoru se zhmotnila moje největší noční můra z dětství a odstartovala válka na Ukrajině. Přineslo mi to tak velký smutek do duše, že jsem skoro nedokázala fungovat jako jindy. A proto se mi vrátila myšlenka na Camino s tím, že za aktuální situace jsou veškeré životní jistoty ty tam a že není na co čekat. Na začátku dubna jsem levně koupila letenky a začala se připravovat.

Jak jsem psala na začátku blogu, měla jsem pro Camino dva hlavní důvody. Prvním byla moje láska k chození. Čím výš a čím větší rozhledy a panoramata, tím líp, a proto Camino del Norte a Camino Primitivo. Druhým motivem byla interakce mezi myslí (hlavou) a tělem. Přece jen, jde o měsíc neustálého fyzického výkonu, což přináší únavu těla. Rutina těchto dní a tělesné strádání zase přináší výzvy hlavě, alias mysli. Zajímalo mě, jak bude probíhat tato komunikace, co bude mít ve kterých chvílích navrch a jak se s tím vlastně vůbec vypořádám.

Kdo jste četli blog od začátku až do konce, víte, že bolesti přišly a pokoušely moje odhodlání. Když jsem po prvním dnu, zdolání příšerného krpálu za Irúnem a prvních 27 km s 10 kg batohem dorazila do hostelu v San Sebastianu, moje odhodlání ujít celé Camino bylo značně otřesené. Byla jsem opravdu unavená, a když jsem volala domů, kde že to vlastně jsem a co tam dělám, jen tak tak jsem neřekla, že to nedám a balím to. Naštěstí tam byl Lars a musela jsem se držet 😉.

Taky fungovala počáteční euforie, že jsem ve Španělsku, že jdu Camino, že to opravdu realizuju…endorfiny první týden hrály velkou roli. A taky krása Baskicka.

A pak přišly mentální krize. První po týdnu, za další týden druhá. První podvědomě odstartovalo přečtení příspěvku na Fb, že známá dokončila Camino s průměrem 50 km na den. Vlastní očekávání, jakkoli neuvědomovaná, se začala srovnávat s výkony ostatních a do hlavy se valily myšlenky, jaký to má smysl, když ostatní jsou takoví borci a jestli vůbec budu schopná dojít do cíle a že je to nekonečně daleko… Možná taky stálý doprovod jiné osoby v prvním týdnu oproti původnímu plánu chodit víceméně sama sehrál svoji roli.

Pak přišly bolesti kolen, kdy jsem večer nemohla najít ani vsedě ani vleže úlevovou polohu a bolely a bolely. Pak přišla bolest nártu a s tím i opravdový strach, že to je stopka. Hrozně pomohlo, že v tu chvíli jsem byla už cca v polovině cesty a okamžitě převážilo pomyšlení, že by byla hrozná škoda toho v tu chvíli nechat.

Pak se bolesti začaly stěhovat a mně došlo, jak moc hraje v tom všem svoji roli psychika. Večer jsem pečlivě bolavé klouby mazala a v duchu kolenům, chodidlům a vlastně celému tělu děkovala, že mi umožňují tuhle bláznivou cestu podniknout a prosila je, ať vydrží.

Když se přes den bolest ozvala, zkoušela jsem našlapovat jinak, abych dané bolestivé části ulevila a ono to šlo. Sice jsem třeba 4 hod pajdala, ale pořád jsem šla a to bylo hlavní.

A to poznání, že to jde, bylo osvobozující.

Když jsem měla bolesti klíčních kostí a skříplé svaly na lopatkách, povolila jsem ramenní popruhy a tíhu nesla na bedrech. Když bolely bedra, popruhy jsem utáhla a tíhu nesla ramena.

Ve dnech největší únavy jsem si ordinovala přestávky cca po 5 km a batoh okamžitě pokládala.

Každé ráno bylo prvních pár kroků z postele utrpením, ale záhadně po nahození batohu na ramena a vydání se na cestu byla bolest pryč a mohla jsem pokračovat.

Pak přišla druhá krize. Tu odstartovalo opět podvědomí, když jsem se musela rozloučit s poutníky, které jsem potkávala na trase Norte a jako jedna z mála jsem odbočila na Primitivo. Ten pocit ztráty se sečetl s pocitem rutiny, kterou přinášel každý den v podobě balení, praní, nejistoty ubytování nebo naopak nutnosti dorazit tam, kde jsem měla rezervaci, potřeby se najíst atd. A já rutiny nemám ráda… Opuštění výhledů na moře byla také svým způsobem ztráta. Změna krásných scenérií na poměrně fádní vnitrozemskou trasu ještě vše zhoršila. No a počasí, to samozřejmě hrálo velkou roli. Jakmile se schovalo slunce, zatáhla se i moje mysl.

V tomhle stavu jsem dorazila do Ovieda, a říkala jsem si, že pro mě pouť skončila. Že to možná jdu i částečně proto, že je to teď in a taky že jsem si chtěla dokázat, že na to mám, a to jsou pro mě dost „přízemní“ důvody (takže jsem byla sama sebou zklamaná, ach jo, hlava to měla nějak popletené 😏). A že hranicí 500 km jsem si to teda dokázala. Opustila mě vnitřní motivace a stal se ze mě jen obyčejný turista jdoucí z místa A do místa B. Věděla jsem, že těch dalších cca 320 km ujdu, ale už jinak.

Takto jsem došla až zhruba do Tinea, kdy se počasí ustálilo a objevily se výhledy, na které jsem se tolik těšila. A taky jsem později díky brzkému rannímu odchodu našla způsob, jak se vyhnout skupinám hlasitých lidí a mohla si zase užívat ticha v přírodě a vrátil se mi pocit poutníka.

Jak jste možná pochopili, mám ráda výhledy, slunce, ticho, přírodu okolo a když jsem to všechno měla na Caminu kolem, byla jsem opravdu šťastná. Zdravila jsem každé zvíře na cestě a přivoněla ke každé růži, kterou jsem míjela. Byla jsem ve stavu, kdy jsem na nic nemyslela, jen jsem vnímala krásu kolem. (Takhle jsem to měla od začátku Camina a dost lidí mi to závidělo, protože sami přijeli vystresovaní a chtěli zastavit proud myšlenek, který se na ně valil. U mě to bylo obráceně, myšlenky začaly přicházet až kvůli krizím v rámci Camina 😔)

Zároveň jsem si užívala setkání se zajímavými lidmi, kteří to měli podobně nastaveno jako já. Krátce jsme sdíleli trasu nebo jsme se potkali v albergue nebo obojí. Potkat známou tvář byla vždycky radost, zasdílet informace, dojmy, bavit se o životě, dozvědět se jiný úhel pohledu. Pocit sounáležitosti, protože většina lidí je tam z velmi podobných důvodů, procházíte stejným strádáním a užíváte si podobné radosti.

A ten správný mix obojího je to, čím pro mě bylo Camino.

Hodně dlouho předem, ještě dávno předtím, než jsem na Camino vyrazila, jsem si představovala chvíli, kdy dorazím do cíle. Když ta chvíle přišla, dojala mě. Ale ne z důvodů, které jsem si představovala. Tedy jen částečně. Když jsem se vydala na cestu, měla jsem jen obrysovou představu, kdy zhruba bych chtěla dorazit do cíle. Pak jsem si jeden den sedla a propočetla zbývající kilometry a vyšlo mi, že bych mohla dorazit do cíle mezi 4.-6.6. Automaticky se mi zalíbilo 4.6. jako blízké počátečními datu 4.5. Pak jsem začala psát ostatním poutníkům, protože se mi líbila myšlenka, sdílet tu radost na konci s někým, s kým jsem měla hodně společného. Lars plánoval pozdější datum, ale Thang měl 4.6. dané kvůli odletu a to rozhodlo. Byla jsem rozhodnutá dorazit do Santiaga tak, abych mohla všechny ty finální pocity sdílet s někým, kdo pro mě na Caminu hodně znamenal. Když to pak začalo vypadat, že by to mohlo vyjít, nepoznávala jsem svoje tělo. Najednou jsem byla schopná jít téměř 30 km několik dní za sebou a jeden den jsem dokonce dala 41 km, únava neúnava. V té chvíli rozhodovala hlava, a tělo poslouchalo jako hodinky. Když jsem potom ten poslední den Thanga dohnala a šli jsme společně posledních 5 km, byla to čirá radost. A ta se na náměstí před katedrálou, na konci pouti, zestonásobila. Do cíle jsme dorazili ve 13:13 hod spolu s velkým množstvím poutníků a všude kolem tryskala radost a celé náměstí se koupalo v endorfinech 😍. Ten pocit byl opojný a myslím si, že je důvodem, proč se hodně lidí vydá na další pouť.

Když Thang odletěl a vrátila jsem se na náměstí už ubytovaná a vykoupaná, setkala jsem se s mnoha dalšími známými poutníky z Camina Primitiva. Radost pokračovala až do neděle, kdy dorazil partner a zároveň další skupiny poutníků známých z Camina Norte, jako Lars a Wibke.

Potom jsme s partnerem odjeli na Finisterru. Když jsem viděla na silnici u Finisterry poutníky s holemi, rozplakala mě nečekaně lítost, že už nejsem jedním z nich a tenhle vnitřní smutek se mě držel ještě do druhého dne. To jsme dorazili do Muxie. Udělala na mě mnohem větší dojem než Finisterra. Rozloučila jsem se tam s poutí a také s pláčem se svým bambusem, který mě provázel už od prvního kopce v Irúnu.

Poté následovala týdenní dovolená kolem španělského a portugalského severozápadního pobřeží, zakončená krátkým pobytem v Portu a návrat domů.

Po návratu domů se mi vrátily zdravotní problémy, o kterých jsem měsíc během putování vůbec nevěděla.

Tak, to je dlouhé pojednání o dialogu mysli a těla. Chtěla jsem tím vším naznačit, k čemu jsem došla: že vlastní mysl, resp. podvědomí, jsou tak hluboké a mocné, že dokážou ovlivnit spoustu z toho, co nás v životě potkává. Tato zkušenost mě utvrdila v tom, že stojí za to dál hloubat ve vlastním nitru a objevovat skryté schopnosti, např. v oblasti vlastního uzdravování nebo překonávání bolesti.

 A kdybyste chtěli vědět, jestli půjdu další Camino: kdybyste se mě zeptali v Oviedu, rezolutně bych řekla, že nikdy. Ale…

Pokud chcete vyčistit hlavu, nadýchat se čerstvého vzduchu, utéct stresu apod. a rádi chodíte, nemusíte proto jezdit až do Španělska nebo Portugalska. Stačí vyrazit třeba do jižních Čech, které jsou dle mého mnohem hezčí než třeba vnitrozemská severozápadní Galicie, a projít si některé ze spousty tras. Nebo do jiných pěkných míst, kterých máme v Čechách mnoho. Bude to možná levnější a leccos mnohem jednodušší než ve Španělsku.

Pokud chcete zažít duch Camina, tj. ten pocit sounáležitosti, který si vytvoříte s ostatními poutníky na základě podobných zkušeností, pak budete muset na některé z oficiálních Camin😉. Pocit na konci trasy po dokončení pouti s novými přáteli je nepopsatelný a člověka rázem popadne touha si ho někdy v budoucnu zopakovat.

Díky za přečtení tohoto necenzurovaného náhledu do mé vlastní duše a Buen Camino!