Dneska nás čeká speciální den - popojdeme ze Stezky poprvé opravdu jen jediný den, protože zítra, v neděli, musí Honza pracovat a potřebujeme se vrátit. Vzhledem k tomu, že nástup na další část Stezky je v Žacléři, a mezi Žacléřem a očekávaným koncem v Dolním Adršpachu je spoj pomocí vlaku značně omezený a navíc Honza odmítá si přivstat, volíme kompromis. Auto zaparkujeme u zastávky Trutnov-střed a vlakem popojedem do Žacléře. A z Dolního Adršpachu se vrátíme do Trutnova. Tolik plán. Ale jak plány dopadají, to už je jiná věc...
Začátek je přesně podle plánu. V Trutnově jsme s předstihem, stihneme i ještě přikoupit nějaký proviant na cestu a čekáme na Honzův spěšný vlak, o kterém mi včera básnil. Místo něj přijíždí starý červený motoráček plný lidí. Ale místo se najde a frčíme. Zaslechnu něco o historické jízdě a přemýšlím, jak moc jsem zestárla, když mi motorák přijde jako zcela normální způsob jízdy vlakem...Když pak vidím, že v kabině strojvůdce se otevřely dveře a cestující se můžou dívat, kam jedeme, přijde mi to podezřelé. A když průvodčí začne nabízet cestujícím pivo, už mi konečně docvakne, že tohle je speciálně vypravený vlak a ne běžný spoj.
Cesta je veselá, cestující se baví, Honza popíjí speciální vlakovou edici piva. Původně jsme se chtěli zastavit v Žacléři v Muzeu hornictví, ale časově to nevychází. Ve městě mají dnes slavnosti, ale i ty vynecháme, musíme se sem někdy vrátit. Vysedáme na zastávce Lampertice a první část naší trasy ťapeme po hlavní asfaltce. Teprve na křižovatce u Královce uhneme z hlavní cesty na boční asfatku a nabíráme směr na Královecký Špičák. Na konci asfaltky u kamenolomu je podezřele víc lidí. Na místě se dozvíme, že dnes se tu jede závod MTB Trilogy a tak celý den musíme na trase dávat pozor na závodníky na kolech. První stoupání na Královecký Špičák dá zabrat, ale výhled na Sněžku a zároveň Ještěd stojí za tu námahu. Dnes nám přeje počasí, není horko ani zima a obloha je krásně modrá.
Z Královce sestoupáme do údolí a jakmile se cesta stočí zpět do lesa a začíná stoupat, objeví se v protisměru cyklisti, ale taky spousta borůvčí po okraji cesty. A je jasné, že se musíme zastavit, protože borůvky miluju, hlavně ty v lese vlastnoručně sbírané. Za chvíli mám modrou pusu i ruce a slastný pocit v duši. Na rozcestí potkáme organizátora závodu a ten nám doporučí lehce jinou trasu, než jsme plánovali. Chvíli se míjíme s cyklisty, zastavíme se u pár závodníků, kteří čekají na časovou zkoušku, a pak se dá uhnout na paralelní pěšinu, kde se jde mnohem líp.
Z hlavní trasy uhneme do kopce strmě lesem asi 100 m na vyhlídku Bogoria, kde jsme úplně sami a doplníme konečně trochu energie v podobě bulky se šunkou. Hned poté, co se vrátíme na trasu, nás čeká vražedný sešup po kamenech, kolaři naštěstí jedou po jiné cestě. Někde na šutrech přijdu na své trekové holi o gumový cylindr a vypadá teď oholená jako vánoční stromeček, protože už dávno nemá ani gumovou koncovku. No nic, budu to muset někde sehnat, přece jen v některých terénech se takové věci hodí.
Po nějaké chvíli se vyloupneme u pole a cesta mezi břízkama skrývá polostín, kde se daří lesním jahodám. A tak se zase zastavujeme a baštíme tyhle červené dary přírody a je nám krásně. Za chvíli jsou břízky tak nahusto, že uhneme na posekanou louku. A v tu chvíli se Honza ohne a zvedne trochu jetou, zřejmě traktorem přejetou jednu trekovou hůl. Mrknu na ni a má gumovou koncovku i cylindr! Zkusmo je sundám a zastrčím na svoji trekovou hůl (chodím jen s jednou). A vida, drží! Tak su zase nečekaně kompletní a netrvalo to víc než 15 min od mojí myšlenky. Kéž by to tak fungovalo i v jiných věcech...
Pak se vyloupneme na kraji polí zarostlých trávou, nad kterýma krouží několik dravců. Za chvíli za menším ohybem terénu zahlédneme huňaté rezaté zvíře. První mě napadne, že někdo venčí psa. Ale když jdeme kousek v jeho směru, zvíře se zastaví, otočí a ona liška. Dvě sekundy nás pozoruje a už peláší pryč. My pokračujeme z kopce dolů a konečně potkáme první podle jejich vlastních slov skoro "stezkaře", kteří jdou v opačném směru. Dělám si legraci, že mají velkou smůlu, že jdou v protisměru, protože Honza se ráno ve vlaku kasal, že protože jdeme nalehko, tak až uvidí stezkaře s těžkým batohem, tak mu ho poponese...
Vystoupáme na začátek hřebenu a Janský vrch, kde je poslední časová kontrola závodu, ale už mají všichni odjeto a je tu jen pro forma, kdyby náhodou. Cesta je úzká, s hodně kameny a kořeny, a divím se, proč tu vede trasa. Po hřebeni pak dojdeme na krásnou Krausovu vyhlídku na velké skále. Volám domů přes Whatsapp, a nejdřív mamince a pak i tatínkovi zprostředkuju pohled, který se nám tu nabízí. Jenže čas běží a my musíme dál. Čeká nás sestup dolů z kopce. A posledních 200 metrů mě totálně vytočí. Závod tu totiž totálně vymlel cestu, je tu jen skluzavka dolů a řeči organizátora, že oni přírodu neničí, tu totálně vezmou za své. Z lesní pěšiny a turistické cesty tu nezbylo nic a mě to totálně, proč to nenapsat na vlastním blogu, jak to je, nasere. Rozkacená jdu krokem a držím se každé větve, na kterou dosáhnu. Když jsme konečně na pěšině dole, veškerá moje chuť dnes pokračovat, je pryč. Rychlým pohledem do mapy zhodnotím, že bysme z Petříkovic, na jejichž začátku se nacházíme, mohli dojet do Trutnova i dřívějším vlakem, než jsme původně plánovali. Honza souhlasí a jde se na nádraží, které je kousek v kopci za obcí. S úsměvem se zdravíme s paní, která s náma jela s Trutnova do Žacléře a dala si tůru jinou trasou. Honza na nádraří odloží nalezenou trekovou hůl, třeba ještě najde svůj účel a vyhodí malířskou štětku, kterou donesl z lesa. Na nádraží zjistím, že nám stejně došla voda a skončili jsme právě včas. Za chvíli je tu vlak, převeze nás do Trutnova a ještě cesta autem domů. I když jsme skončili dřív, než jsme chtěli, doma jsme o půl deváté a cítíme, že to tak bylo správně. Příště, někdy v srpnu, nás čeká cesta z Petříkovic směr Adršpach a Broumovské skály.
