35: Závěr aneb Co mi Camino dalo (18.6.2022)

Technikálie: doplnila jsem všechny příspěvky o počty kilometrů na trase za daný den a přidala videa s vizualizací trasy pod fota u každého příspěvku.

Je to přesně 14 dní, co jsem skončila svoje první Camino v životě. Mám už dostatečný odstup (aneb jak se říká na AfricaBurn festivalu - prošla jsem dekompresní fází), a tak se pokusím shrnout, o čem Camino pro mě bylo.

Na začátku fakta:

Propůjčím si pár informací z wikipedie: Svatojakubská cesta nebo Cesta svatého Jakuba je název historické sítě dvanácti poutních cest, které vedou ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii. Ve zdejší katedrále jsou podle legendární i písemně zaznamenané tradice uloženy ostatky svatého Jakuba, Kristova učedníka. První doložená pouť k ostatkům sv. Jakuba se uskutečnila roku 951 a vykonal ji francouzský biskup z Le Puy. Podél cesty byly postupně vztyčovány orientační kameny, kamenné kříže, boží muka a upravovány studánky. Vznikla síť 12 poutních cest, vedoucích z Itálie, Francie i Portugalska. Dále při ní byly zřizovány kaple, kostely a kláštery, poskytující poutníkům azyl. Roku 1993 byla svatojakubská cesta zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Symbolem dlouhotrvající poutě se již ve středověku stala mušle hřebenatky, kterou poutníci nosí viditelně připevněnou na batohu. Od roku 1987 je  na trasách platný systém značení pomocí směrových značek se symbolem svatojakubské mušle a žlutých šipek.

Moje svatojakubské putování

Sama jsem si vybrala na základě fotek, které jsem viděla na Facebooku od ostatních poutníků, kombinaci trasy Camino del Norte a Camino Primitivo ve Španělsku.

Vyšla jsem z letiště v Irúnu (u San Sebastianu), trasu Camino del Norte jsem opustila kousek za městem Villaviciosa a z Ovieda jsem pokračovala až do Santiaga de Compostela po trase Camino Primitivo. (Tato trasa se v Melidě spojuje se zdaleka nejpopulárnější trasou Camino Francés.)

Camino jsem odstartovala 4.5.2022 a do Santiaga dorazila 4.6.2022, s celkovým počtem 815 našlapaných kilometrů (pozdější update: počet kilometrů byl v reálu asi o něco větší, protože hodinky Garmin byly nastavené na automatické zapínání a vypínání při detekci pohybu a zapínaly se se zpožděním. Přišli jsme na to s partnerem při pozdější společné procházce, kdy jsem měla stejné nastavení na Garminu jako na Caminu a jeho Garminy s jiným nastavením mu při asi 10km procházce naměřily asi o 2 km víc...).

Kdo jste počítal kilometry uvedené u každého příspěvku, nebudou Vám sedět, protože jsem si počítala jak kilometry na samotné trase, tak i mimo ni. Svoje trackování kilometrů jsem také několikrát spustila pozdě, takže jsem pár kilometrů dopočítala k těm v trackeru. Kilometry mi počítaly hodinky Garmin, kterým jsem věřila víc než aplikaci Relive, kterou jsem používala na mobilu pro vytváření vizualizace svojí trasy. Časy naměřené na hodinkách i v apce Relive neodpovídají, ale pro představu, většinou jsem chodila cca 6-8 hod denně. A jedna zajímavost: když jsem se v Santiagu znovu setkala s francouzským párem Jenovieve a Herve, ptala jsem se Herveho na jejich finální počet kilometrů, protože je sčítal stejně jako já – na samotné trase i mimo ni. Málem jsme se posadili oba na zadek, když z něho vypadlo, že taky došel k číslu 815 kilometrů!  Šli stejnou kombinaci tras jako já, stejně dlouho, ale přece jen po cestě je spousta alternativních tras a odboček, takže kdybychom to chtěli plánovat, nikdy by to takto přesně nevyšlo.

A teď slibovaná reflexe.

Proč jsem vlastně chtěla na Camino? To je dlouhá historie. O cestách do Santiaga jsem se dozvěděla  nějakých 8 let nazpět. V roce 2015 jsem přemluvila kamaráda, aby se mnou absolvoval pražskou svatojakubskou cestu, která startuje u kostela  sv. Václava na Proseku a končí u kostela sv. Jakuba u zámku ve Zbraslavi, s celkovou délkou 34 km. Trasa se mi moc líbila a zůstala ve mně touha někdy se vydat na cestu do samotného Santiaga de Compostela.

Vždycky byly ostatní plány přednější, ale letos v únoru se zhmotnila moje největší noční můra z dětství a odstartovala válka na Ukrajině. Přineslo mi to tak velký smutek do duše, že jsem skoro nedokázala fungovat jako jindy. A proto se mi vrátila myšlenka na Camino s tím, že za aktuální situace jsou veškeré životní jistoty ty tam a že není na co čekat. Na začátku dubna jsem levně koupila letenky a začala se připravovat.

Jak jsem psala na začátku blogu, měla jsem pro Camino dva hlavní důvody. Prvním byla moje láska k chození. Čím výš a čím větší rozhledy a panoramata, tím líp, a proto Camino del Norte a Camino Primitivo. Druhým motivem byla interakce mezi myslí (hlavou) a tělem. Přece jen, jde o měsíc neustálého fyzického výkonu, což přináší únavu těla. Rutina těchto dní a tělesné strádání zase přináší výzvy hlavě, alias mysli. Zajímalo mě, jak bude probíhat tato komunikace, co bude mít ve kterých chvílích navrch a jak se s tím vlastně vůbec vypořádám.

Kdo jste četli blog od začátku až do konce, víte, že bolesti přišly a pokoušely moje odhodlání. Když jsem po prvním dnu, zdolání příšerného krpálu za Irúnem a prvních 27 km s 10 kg batohem dorazila do hostelu v San Sebastianu, moje odhodlání ujít celé Camino bylo značně otřesené. Byla jsem opravdu unavená, a když jsem volala domů, kde že to vlastně jsem a co tam dělám, jen tak tak jsem neřekla, že to nedám a balím to. Naštěstí tam byl Lars a musela jsem se držet 😉.

Taky fungovala počáteční euforie, že jsem ve Španělsku, že jdu Camino, že to opravdu realizuju…endorfiny první týden hrály velkou roli. A taky krása Baskicka.

A pak přišly mentální krize. První po týdnu, za další týden druhá. První podvědomě odstartovalo přečtení příspěvku na Fb, že známá dokončila Camino s průměrem 50 km na den. Vlastní očekávání, jakkoli neuvědomovaná, se začala srovnávat s výkony ostatních a do hlavy se valily myšlenky, jaký to má smysl, když ostatní jsou takoví borci a jestli vůbec budu schopná dojít do cíle a že je to nekonečně daleko… Možná taky stálý doprovod jiné osoby v prvním týdnu oproti původnímu plánu chodit víceméně sama sehrál svoji roli.

Pak přišly bolesti kolen, kdy jsem večer nemohla najít ani vsedě ani vleže úlevovou polohu a bolely a bolely. Pak přišla bolest nártu a s tím i opravdový strach, že to je stopka. Hrozně pomohlo, že v tu chvíli jsem byla už cca v polovině cesty a okamžitě převážilo pomyšlení, že by byla hrozná škoda toho v tu chvíli nechat.

Pak se bolesti začaly stěhovat a mně došlo, jak moc hraje v tom všem svoji roli psychika. Večer jsem pečlivě bolavé klouby mazala a v duchu kolenům, chodidlům a vlastně celému tělu děkovala, že mi umožňují tuhle bláznivou cestu podniknout a prosila je, ať vydrží.

Když se přes den bolest ozvala, zkoušela jsem našlapovat jinak, abych dané bolestivé části ulevila a ono to šlo. Sice jsem třeba 4 hod pajdala, ale pořád jsem šla a to bylo hlavní.

A to poznání, že to jde, bylo osvobozující.

Když jsem měla bolesti klíčních kostí a skříplé svaly na lopatkách, povolila jsem ramenní popruhy a tíhu nesla na bedrech. Když bolely bedra, popruhy jsem utáhla a tíhu nesla ramena.

Ve dnech největší únavy jsem si ordinovala přestávky cca po 5 km a batoh okamžitě pokládala.

Každé ráno bylo prvních pár kroků z postele utrpením, ale záhadně po nahození batohu na ramena a vydání se na cestu byla bolest pryč a mohla jsem pokračovat.

Pak přišla druhá krize. Tu odstartovalo opět podvědomí, když jsem se musela rozloučit s poutníky, které jsem potkávala na trase Norte a jako jedna z mála jsem odbočila na Primitivo. Ten pocit ztráty se sečetl s pocitem rutiny, kterou přinášel každý den v podobě balení, praní, nejistoty ubytování nebo naopak nutnosti dorazit tam, kde jsem měla rezervaci, potřeby se najíst atd. A já rutiny nemám ráda… Opuštění výhledů na moře byla také svým způsobem ztráta. Změna krásných scenérií na poměrně fádní vnitrozemskou trasu ještě vše zhoršila. No a počasí, to samozřejmě hrálo velkou roli. Jakmile se schovalo slunce, zatáhla se i moje mysl.

V tomhle stavu jsem dorazila do Ovieda, a říkala jsem si, že pro mě pouť skončila. Že to možná jdu i částečně proto, že je to teď in a taky že jsem si chtěla dokázat, že na to mám, a to jsou pro mě dost „přízemní“ důvody (takže jsem byla sama sebou zklamaná, ach jo, hlava to měla nějak popletené 😏). A že hranicí 500 km jsem si to teda dokázala. Opustila mě vnitřní motivace a stal se ze mě jen obyčejný turista jdoucí z místa A do místa B. Věděla jsem, že těch dalších cca 320 km ujdu, ale už jinak.

Takto jsem došla až zhruba do Tinea, kdy se počasí ustálilo a objevily se výhledy, na které jsem se tolik těšila. A taky jsem později díky brzkému rannímu odchodu našla způsob, jak se vyhnout skupinám hlasitých lidí a mohla si zase užívat ticha v přírodě a vrátil se mi pocit poutníka.

Jak jste možná pochopili, mám ráda výhledy, slunce, ticho, přírodu okolo a když jsem to všechno měla na Caminu kolem, byla jsem opravdu šťastná. Zdravila jsem každé zvíře na cestě a přivoněla ke každé růži, kterou jsem míjela. Byla jsem ve stavu, kdy jsem na nic nemyslela, jen jsem vnímala krásu kolem. (Takhle jsem to měla od začátku Camina a dost lidí mi to závidělo, protože sami přijeli vystresovaní a chtěli zastavit proud myšlenek, který se na ně valil. U mě to bylo obráceně, myšlenky začaly přicházet až kvůli krizím v rámci Camina 😔)

Zároveň jsem si užívala setkání se zajímavými lidmi, kteří to měli podobně nastaveno jako já. Krátce jsme sdíleli trasu nebo jsme se potkali v albergue nebo obojí. Potkat známou tvář byla vždycky radost, zasdílet informace, dojmy, bavit se o životě, dozvědět se jiný úhel pohledu. Pocit sounáležitosti, protože většina lidí je tam z velmi podobných důvodů, procházíte stejným strádáním a užíváte si podobné radosti.

A ten správný mix obojího je to, čím pro mě bylo Camino.

Hodně dlouho předem, ještě dávno předtím, než jsem na Camino vyrazila, jsem si představovala chvíli, kdy dorazím do cíle. Když ta chvíle přišla, dojala mě. Ale ne z důvodů, které jsem si představovala. Tedy jen částečně. Když jsem se vydala na cestu, měla jsem jen obrysovou představu, kdy zhruba bych chtěla dorazit do cíle. Pak jsem si jeden den sedla a propočetla zbývající kilometry a vyšlo mi, že bych mohla dorazit do cíle mezi 4.-6.6. Automaticky se mi zalíbilo 4.6. jako blízké počátečními datu 4.5. Pak jsem začala psát ostatním poutníkům, protože se mi líbila myšlenka, sdílet tu radost na konci s někým, s kým jsem měla hodně společného. Lars plánoval pozdější datum, ale Thang měl 4.6. dané kvůli odletu a to rozhodlo. Byla jsem rozhodnutá dorazit do Santiaga tak, abych mohla všechny ty finální pocity sdílet s někým, kdo pro mě na Caminu hodně znamenal. Když to pak začalo vypadat, že by to mohlo vyjít, nepoznávala jsem svoje tělo. Najednou jsem byla schopná jít téměř 30 km několik dní za sebou a jeden den jsem dokonce dala 41 km, únava neúnava. V té chvíli rozhodovala hlava, a tělo poslouchalo jako hodinky. Když jsem potom ten poslední den Thanga dohnala a šli jsme společně posledních 5 km, byla to čirá radost. A ta se na náměstí před katedrálou, na konci pouti, zestonásobila. Do cíle jsme dorazili ve 13:13 hod spolu s velkým množstvím poutníků a všude kolem tryskala radost a celé náměstí se koupalo v endorfinech 😍. Ten pocit byl opojný a myslím si, že je důvodem, proč se hodně lidí vydá na další pouť.

Když Thang odletěl a vrátila jsem se na náměstí už ubytovaná a vykoupaná, setkala jsem se s mnoha dalšími známými poutníky z Camina Primitiva. Radost pokračovala až do neděle, kdy dorazil partner a zároveň další skupiny poutníků známých z Camina Norte, jako Lars a Wibke.

Potom jsme s partnerem odjeli na Finisterru. Když jsem viděla na silnici u Finisterry poutníky s holemi, rozplakala mě nečekaně lítost, že už nejsem jedním z nich a tenhle vnitřní smutek se mě držel ještě do druhého dne. To jsme dorazili do Muxie. Udělala na mě mnohem větší dojem než Finisterra. Rozloučila jsem se tam s poutí a také s pláčem se svým bambusem, který mě provázel už od prvního kopce v Irúnu.

Poté následovala týdenní dovolená kolem španělského a portugalského severozápadního pobřeží, zakončená krátkým pobytem v Portu a návrat domů.

Po návratu domů se mi vrátily zdravotní problémy, o kterých jsem měsíc během putování vůbec nevěděla.

Tak, to je dlouhé pojednání o dialogu mysli a těla. Chtěla jsem tím vším naznačit, k čemu jsem došla: že vlastní mysl, resp. podvědomí, jsou tak hluboké a mocné, že dokážou ovlivnit spoustu z toho, co nás v životě potkává. Tato zkušenost mě utvrdila v tom, že stojí za to dál hloubat ve vlastním nitru a objevovat skryté schopnosti, např. v oblasti vlastního uzdravování nebo překonávání bolesti.

 A kdybyste chtěli vědět, jestli půjdu další Camino: kdybyste se mě zeptali v Oviedu, rezolutně bych řekla, že nikdy. Ale…

Pokud chcete vyčistit hlavu, nadýchat se čerstvého vzduchu, utéct stresu apod. a rádi chodíte, nemusíte proto jezdit až do Španělska nebo Portugalska. Stačí vyrazit třeba do jižních Čech, které jsou dle mého mnohem hezčí než třeba vnitrozemská severozápadní Galicie, a projít si některé ze spousty tras. Nebo do jiných pěkných míst, kterých máme v Čechách mnoho. Bude to možná levnější a leccos mnohem jednodušší než ve Španělsku.

Pokud chcete zažít duch Camina, tj. ten pocit sounáležitosti, který si vytvoříte s ostatními poutníky na základě podobných zkušeností, pak budete muset na některé z oficiálních Camin😉. Pocit na konci trasy po dokončení pouti s novými přáteli je nepopsatelný a člověka rázem popadne touha si ho někdy v budoucnu zopakovat.

Díky za přečtení tohoto necenzurovaného náhledu do mé vlastní duše a Buen Camino!

 

 

 

34: Santiago de Compostela - 2. den

Noc v hostelu po dokončení pouti uteče jak voda. Je neděle a dnes by měl dorazit zbytek lidí, které bych ještě ráda viděla před odjezdem ze Santiaga, a taky můj partner z ČR.

Je citelně chladněji než včera a taky tolik nesvítí slunce. Kolem půl 10 se přemisťuju na náměstí před katedrálou, rozhlížím se kolem a vida, moji poslední známí z ubytování u Heidi už taky dorazili do cíle! Následuje milé shledání, gratulace a sdílení dojmů.

Kolem 11 hod si řeknu, že bych se už mohla přesunout do katedrály na mši, která začíná sice až za hodinu, ale přece jen je neděle a hodně lidí kolem. Obejdu katedrálu a málem padnu - k oběma vchodům, hlavnímu i bočnímu už stojí fronta cca 200 m...no nic, musím do fronty. Trvá to cca 20 min, než se dostanu dovnitř a všechna místa na sezení jsou už beznadějně obsazená. I ta nejbližší na stojáka,  poblíž hlavního oltáře. Ověřím si, na kterém místě nesmím stát a zůstanu stát za hloučkem lidí s nejbližším výhledem na oltář zleva. Na zemi u kamenného sloupu sedí pár lidí a vidím tam ještě jedno místečko, které by bylo príma, ale paní tam má tašku a nevypadá, že by ji chtěla dát pryč. Ale za chvíli to místo nabídne paní, co stojí přede mnou a ta odmítne. A to je moje šance - kývnu na paní, že já to místo beru a za chvíli už sedím na zemi s prémiovým výhledem na hlavní místo dění 😊.

Celá mše začíná příchodem knězů ze směru od hlavního vchodu, poté projdou uličkou mezi sedícími lidmi po mojí levici a pak celý průvod přechází kolem mě a zatáčí za rohem k oltáři.

A pak překvapení - svým způsobem hřeb celé mše a důvod, proč tu část návštěvníků zavítala:  "Botafumeiro" přichází hned na začátku mše a ne na konci, jak jsem se původně domnívala. (Jde o 80 kg vážící kadidelnici, do které se vloží cca 40 kg dřevěného uhlí a kadidla a zapálí. Poté ji jeden z knězů natočí a pošle do žádoucího směru a dále už ji ovládá 8 tzv. tiraboleiros, kteří synchronizovaným taháním za navázaná lana kadidelnici rozhoupou do velkého oblouku před hlavním oltářem. Název „Botafumeiro“ v galicijštině doslova znamená „vypouští kouř“.)

Několik knězů přichází ke sloupu přede mnou, odjistí lana a pak s lany kráčejí k místu před hlavním oltářem. Následuje pasáž na videu (video je od mého spolupoutníka Javiera):

Zbytek mše už má standardní průběh, s nádherným zpěvem jednoho z místních knězů.

Nečekaně mě pobaví situace, odrážející duch dnešní doby: mladý kněz nejdále od mne před hlavním oltářem, mimo dohled většiny diváků a ostatních kněží, který si při čtení slova božího svým starším kolegou surfuje na mobilu 😁.

Ještě přidávám několik foto z cílového místa všech poutníků mířících do Santiaga de Compostela, včetně hrobu sv. Jakuba:

Po mši se vracím na místo, kde jsem včera obědvala s Thangem. Během pár minut má dorazit partner, se kterým jsme se měsíc neviděli. Přiletěl do Porta a z Porta jede půjčeným autem. To využijeme při naplánované týdenní dovolené, podél španělského pobřeží až do zmíněného Porta, odkud odletíme za týden zpět domů.

Už dostávám zprávu, že míří od auta na parkovišti za mnou. Vyhlížím známou postavu a už se zahlédnu jeho tvář...když tu najednou ze stejného směru mnohem blíž přichází jiná známá postava - Francouz Eric! Mávám na něj a už je tady a objímáme se a v ten moment přichází partner a jako vtip se začne vítat místo mě s Ericem, který háže úsměvy na všechny strany... To je tedy přivítání po měsíci 🙈...představovali jsme si to původně (jak si později přiznáme) oba romanticky, s během naproti sobě jako v těch filmech, no realita je vždycky jiná 😂. Ráda vidím oba dva, a na partnera bude čas celý následující týden, tak v tuto chvíli dostal přednost Eric, se kterým se nejspíš už nikdy neuvidím, ale jeho milá tvář mě těšila při každém setkání na Caminu už od Guernicy de Lumo.

Dáváme si s partnerem na stejném místě na rožku jako včera oběd a už je tady další známá tvář - Slovák Pavel 🙂.

Po pozdním obědě je čas vrátit se na náměstí a setkat se s Larsem, který má co chvíli dorazit. 3,2,1...Nazdááár! A je to tady, po 2 týdnech odloučení, strávených každý na jiné trase, se opět setkávám s dnes už kamarádem Larsem, který mi dělal milou společnost na Camino del Norte. Do cíle dorazil s mně také známou postavou, Němcem Andreasem, se kterým jsme se potkávali na Camino Primitivo. Mám radost, že nám vyšlo se potkat!

Ptám se Andrease, jestli ví ještě o někom, kdo má dorazit. Prý se tu má každou chvíli objevit Wibke. Tak to je jasné, musím počkat i na ni. Tahle 25letá holčina z Německa, která jde pěšky už ze své domoviny, má můj nesmírný obdiv... A opravdu, do 10 min vchází na náměstí velká skupina lidí a já už vidím Wibke, jak se jí radostí z cíle koulejí po tváři slzy jak hrachy. Ta čirá radost se hned přenáší na mě i partnera a když mě Wibke po zavolání uvidí, běží mi do náruče a prý že je moc fajn, že jsem na ni počkala v cíli 🙂. Dneska je to právě 10 týdnů, co odstartovala z Německa a přes Francii a stejnou trasu ve Španělsku jako já dorazila do cíle. Kloubouk dolů!

Nastává těžká chvíle loučení a pak už s partnerem míříme pro moje zavazadlo do hostelu a na parkoviště. A ještě jedna radost na konec - před místem, kde se vydávají compostely, se setkám s francouzským párem  Jenovieve a Hervem! Opět radost veliká na obou stranách a než se rozloučíme, ptám se Herveho na jeho finální počet nachozených km, protože si vedl stejnou statistiku jako já. Zůstaneme oba per plex, když se naše čísla do kilometru shodnou v počtu 815! Ty brďo!!!😲

A kdo nevěří, ať tam běží, resp. šlape po svých nebo na kole....

33: Arzúa-Burres - Santiago de Compostela - 33 km (4.6.2022)

V 6 hod potichu po špičkách opustím pokoj a říkám si: super, neprší. V koupelně sbalím spacák a obleču se pro suchou variantu. Sotva vyjdu z koupelny, už venku bubnuje déšť a musím všechno zas přebalit pro mokrou variantu...

S čelovkou a pončem se vydávám do tmy a bahna, které na trase vzniklo během večera a noci. Nasadím tempo "jedu jak fretka". 33 km přede mnou, Thang spal kolem 15. km. Takže mám co dělat, abych ho dohonila. Cestou se z různých albergue připojují desítky lidí a hádám, že jich během rána předejdu několik set. Po 20 km přichází lehká únava materiálu, ale motivace je veliká.

Jakmile se přehoupne 9. hod, na trase začne být vidět hodně otevřených kaváren a barů, kde poutníci zastavují na snídani. Zároveň se lidé kumulují na místech, kde je možné si nechat orazit kredenciál, a to jsou jak kavárny, tak dnes i otevřené kostely.

Zároveň kvůli tomu, že dnes spěchám, je toto pro mě první den, kdy si nedávám žádnou pauzu, kromě mikrozastavení na úpravu batohu nebo vyklepání kamínků z bot.

Voláme si s partnerem přes wa a ukazuju mu ty zástupy lidí kolem. Přehoupne se 11. hod a 6. kilometr a konečně zahlédnu známou postavu, hvízdnu a Thang se otočí! Jak jsem ráda, že v tom davu neznámých lidí vidím známou a milou tvář! Od setkání v La Isla, kdy se naše cesty rozdělily, uběhlo skoro 14 dní. Padneme si do náruče a já konečně můžu zpomalit a nechat davy valit se kolem. Protože už je jasné, že spolu těch 5 závěrečných km dojdem. Oba máme spoustu zážitků na povídání!

A po 5 km přichází chvíle, kterou jsem si tolikrát představovala předem. Při vstupu na náměstí před katedrálou, které je cílem všech poutníků, nás provází slunce a dudácká hudba, a já se neubráním dojetí. Dokázala jsem to! Dokázali jsme to! Nohy i hlava vydržely a navíc nám vyšlo dojít do cíle společně a sdílet tu jedinečnou chvíli...Kolem jásají ostatní hloučky lidí radostí nad shledáním s dalšími spolupoutníky a celé mi to připomíná eufórii na konci půlmaratonu v Praze nebo závěrečné minuty filmu Láska nebeská. Na jediném místě obrovská koncentrace pozitivních emocí!

Po pořízení fotek a videí míříme do úřadu, kde se vydávají compostely, tedy potvrzení o absolvování pouti. Nejdřív musí poutník provést registraci online, a to mu po potvrzení vygeneruje QR kód. S tím už může vstoupit do úřadu a sejít o patro níž do místnosti, kde jeden člověk po kontrole QR kódu tiskne na obrazovce automatu tlačítko a předává poutníkům papír s pořadovým číslem a dalším QR kódem. Po načtení tohoto kódu se na mobilu zobrazí vlastní pořadové číslo a aktuální vyvolávané číslo. Z toho se dá odvodit délka čekání.

Rychle zjistím, jak to funguje, seženu číslo pro Thanga a jdeme se najíst. A pořádně! Dáme si chobotnici, krevety, jehněčí a salát a na závěr dezert 🙂. Thang pak rychle musí pro compostelu a je čas se rozloučit a vyprovodit ho k taxíku na letiště. Jsem strašně vděčná za tohle krásné setkání, které mi Camino přineslo. A oba s Thangem víme, že se nevidíme naposledy...

Pak se jdu ubytovat do hostelu a zajdu si pro vlastní compostelu. Po jejím vyzvednutí mě čeká další radost, protože se potkám nejdřív s Jenovieve a Hervem z francouzského Brestu, co absolvovali stejnou cestu, jako já, a pak ještě se skupinou poutníků, s nimiž jsme se opakovaně potkávali na Caminu Primitivo. A když si zajdem udělat společné foto ke katedrále, přivítá nás tam Ital Mattia! Je to velká radost se zase vidět se všemi! Trochu se rozprší, tak společně zajdeme na víno. V zapadlém baru nás pobaví nevrlá starší paní, která není úplně nadšená z tolika zákazníků najednou. Když chci víno, které není suché, opáčí, že žádné jiné než suché přece není. A když za mě Javier žádá, jestli můžu nejdřív víno zkusit, územní nás hláškou, že víno se nezkouší, ale pije 🙂. Vítejte zpět v realitě 🙈. 

A zase přijde čas se rozloučit. Jdu se ještě na chvíli projít městem a to mě překvapí svou velkolepostí. Představovala jsem si jeho památky v mnohem menším měřítku. 

Moje nohy si ale brzy začnou žádat zaslouženého odpočinku a tak zbytek prohlídky nechám na zítra. 

Zítra by měla dorazit další skupina lidí, se kterou bych se ráda viděla, tak snad si tu dnešní euforii o chvilku prodloužím...

32: Melide - Arzúa-Burres - 20,5 km (3.6.2022)

Město Melide opustím ráno v 7:45 hod. Po odchodu z albergue se ještě zastavím u kašny s pitnou vodou a dál k mému údivu celých 1,5 km nepotkám žádného poutníka. Na to, že se v Melide setkávají Camino Francés a Camino Primitivo, to je překvapení. Ale netrvá dlouho. Kolem 2. km za Melide dohoním prvního pomalejšího člověka a pak už to jsou skupiny lidi, připojují se cyklisti a lidi z albergue za Melide. V jednom momentě se setkám s Italem Mattiou, kterého jsem naposledy viděla ještě před Hospitales, cca 4 dny nazpět. 2x během dne si můžu vybrat na trase ze 2 variant, v jednom případě jdu s většinou a ve druhém volím méně frekventovanou trasu a dám si pauzu na snídani.

V prvním městečku za Melide získám v místním otevřeném (!) kostelíku první razítko dnešního dne. V jednom kopci pak dojdu mladého kluka s neúměrně velkým batohem. Dáme se do řeči a potvrdí mi můj dojem, že jde z daleka, až z Francie a v nohách má dvojnásobek toho, co já. Francouz Juri je dle svých slov z excentrické rodiny a velmi zcestovalý. Jen v Africe byl ve 4 zemích a to ji procestoval nejmíň ze všech kontinentů... Studoval nějakou dobu lékařství, ale nakonec skončil u klinické psychogie, ale standardní života ho moc netáhne. Povídáme si o životě ve Francii, o politice, cestování, překračování limitů (např. v horách v Jižní Americe dělal skialpinismus) a excentrickém bratrovi, který je expert v oblasti dronů pro zemědělství a chodí do práce oblečený v kůži a třírohém klobouku ☺. 

Po společném posezení v kavárně v Arzúe se rozloučíme, zajdu si nakoupit a čeká mě posledních pár km do albergue Heidi's place, což byl tip od Paula, který tam spal cestou ze Santiaga. 2 km od albergue se spustí déšť - jeho hustší část přečkám pod stromem a částečně v něm jdu dál. Při příchodu na místo už neprší, i když do večera se ještě objeví několik přeháněk. Na místě už čeká Sang, velmi vtipný důchodce z Michigenu, s původem v Jižní Koreji, za chvíli na to se objeví Španěl Rafael a Němka Barbara, kterou jsem potkala v La Isla na Norte. Později nás doplní 5 holek, které se potkaly během cesty - 4 Američanky - Jillian, Melina, Maddy, a Bree, a Němka Martina.

Včera, když jsem mluvila s partnerem, trochu jsem si postěžovala, že už se mi stýská po jídle, které si dělám doma, jako jsou třeba masové nudličky a nějaký ovocný koláč. V 7 hod večer Heidi podává večeři - cuketovou polévku, krocaní nudličky na zelenině s rýží a třešňový koláč 😍 a červené víno. Všechno je vynikající! 

Povídáme si o tom, co nás přivedlo na Camino a co jsme při cestě zažili. Sang je matematik, v důchodu, stejně jako Barbara, která dělala v HR. Oba využili toho, ze už nejsou vázáni na práci, Sang chtěl i poznat Španělsko. Holky z USA byly víceméně vyhořelé z práce a vzaly to jako možnost se zklidnit a najít balanc v životě, nebo si vyzkoušet vlastní limity. Rafael je tu mimo jiné z náboženských důvodů.

Poté nám Heidi přijde orazit kredenciály a vybrat peníze. Vypráví nám o svých zážitcích coby hospitalery, tedy majitelky albergue. Nezapomenutelná je historka o dopisu z Vatikánu a následné návštěvě dvou kardinálů v jejím albergue, nebo o tom, jak začala pomáhat poutníkům jen tak z dobrého srdce, až se od nich dozvěděla, že je vedená v průvodci pro poutníky jako majitelka albergue dávno předtím, než ho vůbec otevřela.

Ale i tento poslední kouzelný večer má svůj konec a mě zítra čeká posledních cca 34 km, které musím zvládnout do brzkého odpoledne, abych se nakonec přece jen stačila potkat a rozloučit s Thangem, který navečer odlétá domů.

31: San Romao -> Melide - 26,5 km (2.6.2022)

Probudím se kolem 7. hod a za chvíli už z albergue odchází první poutníci. Mně se dnes nechce spěchat a těším se na ovocný salát. Mám totiž v batohu banán a broskve a v přízemí jsem večer viděla jablka, pomeranče a hrušky připravené na snídani formou samoobsluhy. Tedy kromě tradičních sladkostí zabalených v igelitu jako všude, kde nabízí snídani. Ale kromě podšálků žádná miska, ani talíř. Naštěstí bageta je na velkém vyřezávaném prkénku a u ní nůž. A na poličce sáčky. Takže si poradím: prkénko otočím a co nakrájím, šup s tím do sáčku 🙂. Pak to všechno promíchám a jde se snídat zase něco zdravého. 

V tu dobu už jsem v albergue úplně poslední. Před půl hod odešel pár Američanů ve středním věku, kteří podle svých slov přijeli na Camino kvůli jídlu 🍲. To je velmi originální důvod 🙂. Na pánovi je to dost jasně vidět. Ale zase mu to celkem šlape, jak uvidím za další půl hod, když je doženu. 

 

Potom už mám téměř celou trasu sama pro sebe. Kupodivu, dnes už to není po rovině, jak se po včerejšku zdálo jasné, ale celkem pěkně nahoru a dolů, hodně lesem a trochu po silnici. 

Do Melide dorazím po 28 km a dnes cítím, že je to tak akorát. Svůj albergue najdu hned na kraji města, je celkem pěkný a rychle provedu očistu. Jen na WC mě zarazí hnědá voda, a později i při praní... 

Je krásně a čas na pořádné jídlo. Na recepci mi doporučí 2 pulperie, alias restaurace, které dělají čerstvé chobotnice. Podle googlu si vyberu jednu z nich a za chvíli už sedím u sklenky "tinto de verano" (limonáda+červené víno) a porce nakrájené chobotnice. Venku se mezitím spustí liják. Když dojím, liják je pryč a můžu se vrátit. 

Já hlava dubová! Zapomněla jsem na razítko! A protože už su na posledních 100 km a za 1 den potřebuju 2 razítka, abych v Santiagu dostala potvrzení o pouti - tzv. compostelu - musím zpátky 🙈. 

V hostelu mě osloví jedna Francouzka, jestli jsme se už neviděly. Mám stejný pocit a když se pobavíme i s jejím manželem, je to jasné - jdeme celou cestu stejně 😀. Potkali jsme se už v klášteře v Laredu, poté u padre Ernesta ještě na Camino del Norte a teď v Melidě potřetí. V počtu celkově nachozených kilometrů se dokonce lišíme jen o 2 km! Neuvěřitelné! 🤩 Pro Jenevieve a Hervého je to už 5. camino, snaží se jít každý rok jedno od chvíle, co odešli do důchodu. Hervé dřív běhal maratony a jejich syn běhá ultra traily. U stolu s námi později sedí další Francouz a pak Portugalec, který má dnes za sebou 66 km... A trasu Camino Primitivo z Ovieda do Santiaga dá za 6 dní 😵‍💫. 

U společného stolu zjistím, že tu v albergue vlastně nemají vůbec pitnou vodu, tak vodu na zítřejší den budu muset najít zítra ráno. 

30: Castroverde -> San Romao - 41 km (1.6.2022)

V noci jsem se neustále budila, protože jedna paní brutálně chrápala, a ani moje super špunty nepomohly. Když je konečně čas na vstávání (tj. 5:35 na mých hodinkách), venku prší. Balení proto protahuju a moc se mi ven nechce. 

V 6:10 hod déšť ustává a konečně vyrážím do tmy. Opět vyberu cestu po silnici, kdy se vyhnu mokré trávě a je na ní líp vidět. 

První polovina trasy, do města Lugo, je kromě jednoho táhlého kopce celkem po rovině, vede po lesních pěšinách nedaleko hlavní silnice, až se na ni přesune. Těsně před městem mám kolem sebe stále slunečno, jen nad městem v dohledu se začne tvořit oblak mlhy. Když mi mapa ukazuje, že do centra města to mám 1,5 km, z mlhy se stane šedá clona a spustí se docela hustý déšť. Zakotvím na zídce pod velkým a hustým stromem. Ale déšť nepolevuje, a proto pokračuju do města. A je to tady, velká cedule LUGO100, značící, že od mého cíle - Santiaga - mě dělí posledních 100 km! Člověk by normálně nečekal, že ho nějaká cedule s informací o 100 dalších km potěší, ale těch 700 nachozených kilometrů změní perspektivu 🙂. 

Těsně před vstupem do historického centra přes 1. městskou bránu si po levici všimnu sympatické kavárny, ze které se line teplo a je rozhodnuto. Sundávám mokré pončo a za chvíli už sedím v teple, u horkého čaje a čerstvého crossaintu a pozoruju liják za okny. 

Po hodině přestane pršet a tak přes centrum pokračuju ke katedrále. Tu si nechci poté, co jsem v Oviedu prošvihla otevírací dobu tamní katedrály, protože mi nebylo dobře, nechat ujít. 

Katedrála v Lugu nabízí poutníkům slevu 2€ z celkových 6€, tak toho využiju a následující hodinku strávím prohlídkou muzea v horní části katedrály a samotnou katedrálou. Peněz za prohlídku rozhodně nelituju, katedrála je nádherná. 

Ještě nákup v Mercadoně a hurá do druhé části dne. Samotné Lugo leží v údolí na kopci, tzn. že před městem musíte sejít do ďolíku a pak zase do města vyjít nahoru, a když odcházíte na druhé straně, tak zase nejdřív sestoupáte a pak musíte do kopce. A pak už víceméně po rovině a po silnici. Nicméně provoz tu není velký. V jedné dědince najdu parádní odpočívárnu s WC, krytým posezením i automatem na jídlo a pití. 

Dneska potkávám vedle klasickych domů velké množství malých domečků na různých typech podstavců. Nakonec mi to nedá, zastavím místního člověka a zeptám se na ně. Jsou to hórreos, stejně jako velké dřevěné stavby na kamenných jehlanech  v Astúrii. Slouží (sloužily) pro dosušení úrody, především kukuřice, zavěšené uvnitř). 

Můj dnešní cíl, albergue O Cándido v San Romao přijde v pravou chvíli, po dnešních celkových 41 km, kdy se spustí déšť jen asi 10 min po mém příchodu. Je tu pár lidí ze Španělska a 2 Američani a všichni si zabrali menší pokoje a na mě zbyde pokoj s palandami pro 8 a mám ho celý pro sebe a dokonce i s přímotopem🙂. Takže prádlo je ještě před spaním suché.

Musím se obsloužit sama, a stejně i ráno, protože hospitalero dorazí jen na otočku vybrat peníze a připravit Španělům večeři. Připomíná mi to tu duchem Hospodu na mítince 😉. 

29: A Fonsagrada (O Piñeral) -> Castroverde - 29 km (31.5.2022)

Budíček jako včera a v 6 hod už vykračuju po silnici. Po silnici proto, že potmě v trávě a v lese moc nevidíte, kam šlapete, ale na cestě to s čelovkou ujde. A navíc se vyhnu ranní rose v trávě. Kolem 6:10-6:20 hod začnou kokrhat kohouti a sluníčko se nezadržitelně dere mezi mraky. 

Po silnici šlapu až do první dědinky, kde se musím vrátit na trasu Camina Primitivo. Ta velmi záhy vede nahoru k větrným vrtulím, ale také k malé kapličce a starému hospitalu. 

Tady se zastavím s malým vysvětlením: slovo hospital ve španělštině znamená jak špitál, tak i místo, kde se přechodně ubytovávali chudí a poutníci, v Čechách bychom řekli pocestní. Všechny ruiny, příp. i zachovalé stavby těchto hospitales na Caminu Primitivu sloužily jako nocležny, většinou na odlehlejších místech v kopcích, kde byla nouze o přístřešek, za často nehostinných podmínek. 

Z tohoto místa jsou krásné výhledy daleko do kraje, slunce už se vyhouplo nad mraky a další trasa vede převážně lesními pěšinami. Cesty jsou malebné, ptáci vyzpěvují jak o život a kromě nich je kolem nádherné ticho. A do mě vstoupí dřívější pocit poutníka. Opustil mě někdy kolem Ovieda, kde se objevili turisti, poutníci na cestě začali povídat hlasitěji a energie kolem mě se změnila. 

Ale dnes je to jinak. Posvátné ticho kolem vstupuje i do mě a zase je mi na cestě dobře. To se pak všechna stoupání i klesání zvládají o poznání líp. 

Dnes těch celkových nastoupaných i vystoupaných metrů bude skoro 900. Řeknete si: co to je, standardní výšlap v horách. Ale s 10 kg na zádech a 700 km v nohách tahle převýšení dostávají jiný nádech (něco jako tortura 😁). 

Lesní pěšiny střídají občas stezky kolem silnice nebo i chození po silnici, ale není jich moc. Resp. v téhle fázi dám přednost asfaltu po rovině před stoupáním v lese 🙂. 

Pred závěrečnými 5 km přichází rozhodnutí - levá nebo pravá pěšina? 

V té chvíli uslyším klapot koňských kopyt a přede mnou se na levé pěšině zjeví nefalšovaný španělský kovboj na koni a a s druhým koněm po boku. Je rozhodnuto, jde se vlevo 😜. 

Později se s ostatními shodneme, že levá pěšina byla přímo pohádková. A dovedla nás až do dnešního ubytování. 

Když mám hotovou odpolední rutinu a odpočinu si, dorazí Bertie a za půl hod už sedíme v restauraci a dávám si mořského okouna. 

Jak počasí celý den drželo a poslalo na mě jen lehoučké mrholení, při odchodu z restaurace a poté z obchodu zmokneme a prší už po celý zbytek večera. Poprvé za celou pouť využiju sušičku, kterou mají zde v albergue (nejsou všude) a zmoklé oblečení i vyprané prádlo ze šňůry letí dovnitř. Ráno tak budu moct zase vyrazit brzy, čeká mě dloouhý den... 

Večer slaví italská poutnice narozeniny, a tak proběhne improvizovaná oslava. V albergue kuchyně sice je, ale není v ní vůbec nic - ani lžička, police jsou úplně prázdné. Italové ale seženou veškeré vybavení v obchodě, včetně hrnce a tak dojde i na slibované špagety. 

28: Grandas de Salime -> A Fonsagrada (O Piñeiral) - 29 km (30.5.2022)

V 5:35 hod budíček, v 5:57 hod startuju. Ještě za tmy opouštím tiché městečko a stoupám do kopce za ním. Dnes má pršet. Cítím, že nade mnou je zase poklice z mraků a za chvíli v kopci jsem i v lehké bundičce jako v sauně. Dnes kvůli mrakům nevidím východ slunce, ale těší mě i samotné rozednění, naplno je světlo v 6:45 hod. Cesta vede přes lesy, pole a malé osady. Zase mě čeká několik setkání se psy navolno. Jeden chlupatý prťavec po mně z ničeho nic vystartuje a když výstražně bouchnu bambusem do země, už je tu ve dveřích majitel a prý ať psa tou tyčí nebiju 🙈. 

Cesta se potom vine přes kopce s větrnými vrtulemi. Je třeba je samozřejmě vystoupat, ale výhledy na vrtule nade mnou jsou natolik zajímavé, že stoupání rychle ubíhá. A pak se vrtule těsně nade mnou rozběhnout... Je to zajímavý zvukový zážitek v tom ranním tichu a taky to ubere na teplotě a přidá na foukání kolem mě.

 Od vrtulí vede příjemné klesání lesní cestou a pak nastává největší milník za posledních pár dní: Těsně před 10. hod a po 15 ušlapaných km přijde ukazatel s oznámením, že se nacházím na území Galicie a do Santiaga zbývá 165 km 🙂. Poté stezka kopíruje hlavní cestu, až před městečkem Fonsagrada strmý kopec otestuje zbytky mých sil po 25 km. Následuje nezbytná zastávka v obchodě a na oběd v podobě kotle bramboračky s kapustou zajdu se dvěma poutníky - Carlotou ze Španělska a Cedricem z Belgie. 

Ještě 4 km víceméně mírného klesání pěšinami kolem hlavní cesty a je tu dnešní cíl -  albergue Complejo O Piñeiral. Večer ještě ozvláštní příjezd aut značky Lotus a jejich přehlídka před restaurací pod albergue. 

27: Berducedo -> Grandas de Salime - 20 km (29.5.2022)

 V 6 hod mi zavrní hodinky na ruce, beru do ruky spacák, batoh, hůl a mobil a přesunu se z pokoje do kuchyně, abych přebalila batoh a nikoho nerušila. Stejný nápad mají další 4 lidi, takže zrychluju a v pořadí druhá opouštím albergue. Začíná se rozednívat. U druhého albergue vidím další poutníky, tak nasazuju tempo a frčím do kopce. Zhora je vidět, jak se v údolí v dálce válí mlha a nebe se barví lehce červánkově. Ticho kolem je okouzlující. Druhá strana kopce vede částečně lesem a částečně po silnici až do malé vesničky A Mesa. Nad vesnicí se točí několik větrných vrtulí, v této chvíli zbarvených do zlatavé barvy vycházejícího sluníčka.

A pak přichází první dnešní výzva - prudké stoupání směrem k vrtulím. Sice se jde po silnici, ale i tak ze mě leje fest... Ale ten výhled shora 🤩! V pozadí vykouklé sluníčko, údolí zalité bílou pěnou mlhy a nad tím kopce s větrnými vrtulemi a stády dobytka... Dám si pauzu a užívám si nádherné scény. V tom asi 30 m ode mě zmerčím pohyb - hop hop a ona to dospělá lasice! Poprvé toto zvířátko vidím na živo a i když to trvá ne víc než 5s než zmizí v křoví, mám z toho velkou radost. Po včerejší malinké lasičce, která těsně přede mnou vyhopkala na cestu a zase si to rozmyslela, je to teprve druhé divoké zvíře, kromě ptáků, které jsem tu za celou dobu zahlédla. 

Je čas přejít od výstupu k sestupu, protože ten bude tvořit větší část dnešní trasy. Kopec za vrtulemi je poměrně strmý, ale cesta dolů vede cik cak a dá se celkem dobře zvládnout. Jen mám dilema: na druhé straně leží ještě větší vrstva bílých mraků a to znamená, že většina sestupu je teď v mlze = bez výhledů.

Volím výhledy, proto vytáhnu karimatku a budu čekat. Při tom zaslechnu pohyb a vida, srnka! Tak přece tu jsou. Čas využívám k uvolnění kapacity mobilu, protože se mi povážlivě zmenšila.

Do hodiny projdou kolem cca  dvě desítky poutníků, a pak se objeví známý Thorben. Protože rád fotí a tahá kromě batohu na zádech i zrcadlovku v brašně na břiše, připojí se ke mně a užíváme si okouzlující scenérie. Vypráví mi, jak ho první Camino změnilo tak, že úplně změnil svůj život. Prodal všechno a nechal původní práce, aby mohl cestovat a užívat si přírody jako na Caminu. Teď pracuje s postiženými lidmi a svou práci miluje, těší se do ní každý den.

Takových lidí popravdě moc neznám...

Kolem půl 10 se mraky rozpustí a před námi se otevře velkolepá scéna s protějšími kopci a horami v dálce a nad ní je modrá obloha posetá bílými beránky...🌞

Sestup má několik km. Po cca prvním kilomentru se otevře pohled dolů natolik, že se konečně objeví důvod délky dnešní trasy - přehrada Salime na řece Navia. Její část je potřeba obejít až na protější stranu.

Za přehrazením následuje výstup po silnici a posledních 1,5 km lesem až do vesnice Grandas de Salime, kde mám rezervovaný albergue.

Poprvé se mi podaří dát si pořádný oběd - z menú del día si vyberu salát, dušené jehněčí a ananasový dortík a je to všechno výborné. Společnost mi dělá Francouz Stephan a když po vínu, které je součástí menu, objedná ještě digestiv, odcupitám pak do albergue pěkně pinknutá🙂. 

26: Campiello -> Berducedo - 26 km (28.5.2022)

Den D na Caminu Primitivu je tady, hurá!😍. Většina osazenstva albergue vstává kolem 7. hod. Venku to vypadá mnohem líp než včera - sice je mlha, ale je výš a není taková zima. Balím, ale nedopatřením mi při chvilkové nepozornosti vytekla z vaku voda na zem, takže mám trochu mokrý batoh a ještě do louže šlápnu v ponožkách... Trochu mě to zdrží na odchodu, a tak mě predežene ukecaná argentinská skupina 😟. Bohužel nejsou tak rychlí, aby mi utekli napořád a já neslyšela jejich nonstop hlasité povídání. Podaří se mi je předehnat až v kopci, ale vlastně po celé další stoupání a sestupování se snažím unikat jak této, tak i dalším španělsky a později i jinak mluvícím skupinám, jejichž konverzace se bohužel rozléhají dost daleko. 

Celá dnešní trasa je ovšem moc krásná a panoramat si díky pěknému počasí užiju do sytosti, přesně jak jsem si přála. Okolí mi jak nadmořskou výškou, tak i terénem a porostem připomíná Nízké Tatry na Slovensku. Navíc se na vrcholcích kopců pasou stáda koní a krav a když na mě shora kouká pět zatoulaných telátek jako no...telátka 😁, hned mám úsměv na tváři.

Cca 6-7 km před mým dnešním cílem začíná prudké klesání a kolena dostanou zabrat. Naštěstí obě nohy se rozhodly dnes spolupracovat a šlape mi to dobře. I batoh se mi dnes zdá nějaký lehčí a skoro o něm nevím. 

Poprvé mi za celou dobu putování dojde voda, ale za 10 min poté je příležitost natankovat novou a toho okamžitě využiju, protože sluníčko se až do pozdního večera činí. 

V obecním albergue v Berducedo je volno, je krásně velký, čistý a navíc nejlevnější ze všech - platím jen 5 eur. 

Zajdu si na tinto de verano (směs červeného vína a limonády) a večeři s Berti (Umbertina) z Holandska. Má 5 dětí, které se jí narodily v 5 zemích a ve svých 66 letech už absolvovala několik poutí. Další milý  poutník se zajímavým životním příběhem.

Mezitím se mi usušilo prádlo a je čas zalehnout.  

25: Bodenaya -> Campiello - 25 km (27.5.2022)

Večer proběhl ve velmi pěkném duchu. Posadili jsme se kolem stolu a David poprosil italskou dámu, aby pronesla řeč. Potom se servíroval sýr, zelenino-těstovinový salát s chlebem, něco jako guláš a jogurt jako dezert. Místo šňůry na prádlo nám David řekl, že má kouzelné koše, tam stačí dát špinavé prádlo a ráno bude čisté 🙂. 

U večeře nám David povídá o tam, jak přišel k práci hospitalera - dělal pro Unilever a jakmile ušel svoje první Camino, už nebylo cesty zpět do standardní práce. Ptáme se na Hospitales, přes které zítra povede naše trasa. David vypráví, že před staletími chodili přes Hospitales poutníci. V té době plnili funkci dnešního internetu - přinášeli zprávy, šířili kulturu, objevy, apod. Na místě dnešních Hospitales stály 2, později 3 hospitaly (rozuměj nocležny), tj. aby o poutníky s tak důležitou funkcí bylo postaráno. Jenže v zimě byla cesta kvůli množství sněhu neprůchozí a poutníci raději uhýbali na sever k pobřeží a tato oblast bez poutníků trpěla. Proto byla založena Pola de Allande (pola = pueblo = osada) a poutníci mohli i v zimě dál přicházet do této oblasti.

 Ráno se podle večerní domluvy  všichni budí o půl sedmé. A nečekaně přijde  velmi pěkné překvapení - po celém albergue se začnou linout tóny Ave Maria 🤗. Je to krásný úvod do nového dne. Navíc dole na stole najdeme krásně složené vyprané prádlo 🤩. Společně posnídáme a těsně před 8 hod se s Davidem loučím a vyrazím do mlhy s mrholením 😟. Ujdu asi 300 m a dojde mi, ze jsem zapomněla dát donativo! Tak se vracím, přispěju do kasičky a ještě jednou a lépe.

První 3 hod jdu stále v mlze, po lesní pěšině na úbočí kopce mezi pastvinami. Cesta je místy strašně rozbahněná a člověk musí pořád dávat pozor na nohy. Radost mi udělá příchod do města Tineo. Je posazeno na úbočí kopce a z ulic jsou nádherné a široké výhledy do kraje. Nakoupím na zítra v obchodě Alimerka a pokračuju dál. Nad městem si sundám zabahněné návleky na boty, ale o chvíli dál se stezka zase mění v bahno a kamení s vodou. Ještě hodnou chvíli stoupám pěšinou, až se stezka stočí na louku na vrcholu kopce a před sebou mám panoramata podobné těm, na které se těším, že uvidím, až vystoupám zítra na Hospitales. V dálce už jsou vidět tisícové vrcholky, některé s větrnými vrtulemi. Dávám obědovou pauzu a dobré 2 hod si užívám sluníčka a suším věci. Všichni kolem už dávno prošli a celou trasu mám tak sama pro sebe. Čeká mě sestup do údolí, ale po celou dobu mám protější vrcholy před sebou. V dálce tuším zítřejší stoupání. Než dorazím do vesničky Campiello s rezervací v albergue Casa Herminia, čeká mě průchod nejkratší vesničkou, jakou jsem kdy viděla. Jmenuje se Las Tiendas (v překladu Obchody), na délku má 97 mých kroků a je v ní pouze 1 dům 🙂. Za chvíli už jsem v ubytovně, sprcha, prádlo a 2 hod se sluním na karimatce v trávě a suším vyprané věci.

Po půl 8 večer konečně začnou vařit v restauraci vedle albergue a tak si zajdu na večeři. Zkouším místní specialitu Pote de berzas - jde o hustou polévku z brambor, fazolí, kapusty, jelita a vepřového.

Upload fotek tu jde mizerně, 4G se mi mění na Edge a ten neotevře vůbec nic a místní wifi nestíhá a navíc je jen v restauraci a ne v albergue. 

No nic. Pak ještě asi 10min trvá, než v albergue zhasnou světla (jsou automatické) a Brian ze včerejška začne řezat bukové ... Měl by mi dát soupis všech albergue, kde chce spát, abych se jim vyhla, jinak ho asi v noci někde přidusím🙈.   

24: Grado -> Bodenaya - 29 km (26.5.2022)

Ach ta rána ... Nějak se na této trase začínají kazit. Představte si místnost s palandami pro 16 lidí. V 5 ráno se tři polské dámy, lehce starší než já, rozhodnou vstávat. A to tak, že půl hodiny svítí baterkami, balí každou věc do plastového sáčku a pak do batohu, takže v místnosti už při tom rámusu nespí vůbec nikdo. Takovou bezohlednost jsem tu od začátku putování nezažila. Člověk by řekl, že s věkem přichází moudrost, ale zrovna tady na Caminu potkávám hodně mladé lidi, kteří to mají v hlavě dobře poskládané a chovají se často mnohem líp než lidi o jednu, dvě generace starší.

Když po 6 hod sejdu na snídani, Paul se mi za Polky omlouvá. Prý probudily jeho i s Marcelou, přestože oba spali v jiné místnosti. Polky měly zájem o dřívější snídani, protože včera slyšely Paulovu domluvu s Thorbenem ohledně snídaně. Místo toho je Paul za jejich chování vyhodil. Aspoň tak!

Sama se v klidu dobalím dole u východu, dám si snídani a v 6:30 hod už frčím jak namydlený blesk na kopce za Gradem. Nad údolími kolem se válí polštáře mlhy a dokonce zastihnu i východ slunce zpoza mraků. Krásné ráno mi naruší jen první nepříjemná situace za celou dobu na Caminu: cestu mi zahradili dva psi - jeden vlčák, který se drží v pozadí a středně velký čoklík, který se pořád snaží přiblížit, dělá na mě "power" pózy a okatě na mě při tom cení zuby. Držím ho od sebe přesně na délku svého bambusu. Volám španělsky o pozornost majitelů, dokonce poprvé využiju píšťalku, ale se psy to ani nehne. Nakonec udělám co největší oblouk, to zdá se psy uspokojilo a můžu pokračovat. Vůbec nevím, co bych si počala bez bambusu.

Pak už tak po různu nahoru a dolů, po lesních, štěrkových i hlavních cestách. Občas někoho předejdu, ale víceméně si užívám klidného rána. To se ale změní, jakmile si dám první větší pauzu v městečku Corniana u kláštera San Salvador. Ani ne po 5 min už slyším brebentění a první skupina Španělů se vyloupne zpoza rohu. A tak beru roha😟. Nasadím turbo režim, protože Španělé melou hodně a nahlas, a než jít za nimi, to je radši předběhnu. Stejně tak za chvíli profrčím kolem tří polských bezohledných poutnic, které vyšly o hodinu přede mnou. O 2 km později se zasměju s Thorbenem, který vyrazil ještě chvíli před nimi a užívá si pohodičku. Shodneme se, že ráno bylo přes čáru a doufáme, že na dámy v dalším albergue nenarazíme. 

Dnešní noc strávím u hospitalera Davida v proslulém albergue ve vesnici Bodenaya. Včera večer se mi podařilo se štěstím udělat rezervaci, protože 5 min přede mnou někdo jinou zrušil. Je to donativo, atmosférou připomíná albergue padre Ernesta, jen už tady na zdech visí hodně náboženských obrázků. Tak uvidím, co večer přinese. 

Dnešní trasa mě dvakrát neuchvátila, okolní krajina a rostliny kolem mi dost připomínaly domovinu (teda kromě hojného kapradí v lese a občasných palem u domů). Pasáže kolem kamenolomu a dálnic byly navíc dost hlučné. Jen mě zaujaly plantáže s kvetoucími stromy poblíž hlavní cesty a později se dozvím, že šlo o kiwi.

O to víc se těším na sobotní přechod hor, kvůli kterému jsem si vlastně Camino Primitivo vybrala. Počasí nám tu zatím přeje a mělo by zůstat pěkné minimálně do neděle.

23: Oviedo -> Grado - 24 km (25.5.2022)

Tuhle noc jsem se probudila tolikrát, že těžko říct, kolik hodin jsem vůbec spala. V každém případě jsem prospala odchod Thorbena, Němce, který vstával v 5, protože je zvyklý z předchozích Camin na ranní focení vycházejícího slunce. Od 7 hod je připravená snídaně, takže do sebe hodím pár toustů s marmeládou, čaj a mandarinku a od půl 8 už se procházím téměř prázdným historickým centrem. Než dojdu na konec města, jsou to cca 3 km. Na chvíli se spustí krátký a lehký deštík, ale obratem je pryč a zbytek dne lehce vykukuje sluníčko. Za Oviedem se otevře pohled na hory v dálce a většina cesty je kombinací polních cest a silnic, naštěstí po nich nejezdí moc aut.

Bohužel mě celou cestu trápí stejný problém jako před pár dny - úpony na horní části pravého nártu. Ale nezastaví mě to: po celou cestu se snažím nohu trochu šetřit a našlapovat na bříško přední části. Sice pajdám, ale noze se uleví a postupuju dopředu. Zítra mi to možná vrátí levá noha... 

Do vybraného albergu v Gradu dorazím po 24 km ve 13:30. Otevírá sice až ve 2, ale pro dnešek se už nemusím stresovat, protože jsem druhá v pořadí a místo mám jisté. Rychle vyperu, a hurá! Po Oríu je tohle teprve druhý albergue, který má ždímačku! To v kombinaci se sluníčkem znamená, že konečně jedno ráno půjdu s komplet suchým čistým oblečením 🙂. Jaká radost!

Po nutném odpočinku si projdu pěkné historické centrum města. V 18 hod začne vařit první restaurace a tak se za denní námahu odměním rybou s kalamáry. 

V místním obchodě zase vidím u pokladny pokladní využívat automaty na bankovky i na mince - jakoukoli bankovku či minci od zákazníka hodí do automatu a ten mu vše přesně spočítá a vydá přesně nazpět. V podstatě je tu pokladní zbytečná, systém by mohl fungovat i u samoobslužných pokladen. Ale zažila jsem i obchod, kde automat na mince stávkoval i po několika restartech a musela jsem použít kartu. 

Ještě telefonát domů a sbalím se na ráno, protože snídaně se podává už od 6:15 hod a okolo 6:30 hod bych ráda vystartovala.

22: Pola de Siero -> Oviedo - 17,5 km (24.5.2022)

Ráno se jako první loučím s Paolem. Kousek po 7. hod vyráží opačným směrem než já a už se nejspíš neuvidíme. Mattia startuje hned po něm, ale směr Oviedo jako já. Wibke míří na snídani do kavárny a sama zůstávám v albergue až do 9 hod kvůli dopsání blogu.

Samotná cesta mě dnes vůbec nebaví. Nejspíš je to kombinace zataženého nebe, zimy a trasy, která vede hodně po silnici, i když se snaží využít i vedlejší silnice, nebo polní cesty. Když zastavím u dalšího zavřeného kostelíka na svačinu, objeví se Wibke a dál pokračujeme za sebou. Posledních 7 km už jsou to jen cesty předměstím, až po dnešních 17 km dorazíme před 14. hod do centra Ovieda. Zrovna začíná siesta, takže většina obchodů zavírá, včetně katedrály. Můj hostel má bohužel check-in až v 15:30 hod a na zvonění nikdo neodpovídá. Aspoň je čas nahrát foto na blog a napsat pár řádků. 

Ačkoli mi teď není úplně do skoku (bolí mě už druhý den za sebou hlava a doufám, že je to počasím a ne krční páteří, i když ji cítím fest), mám dnes důvod k oslavě: po sečtení kilometrů, které jsem tu od 4.5. našlapala na trati i mimo ni, jsem se dnes přehoupla přes hranici 500km!

Před 20 dny, kdy jsem vyrazila od letiště v Irúnu, se mi něco takového zdálo nepředstavitelné.

Hned první den po překonání írúnského krpálu a prvních 27 km jsem měla chuť do toho hodit vidle. Ale byl tam Lars, tak to nešlo 😜. A potom už to šlo tak nějak samo sebou, jako když člověk chodí do práce: ráno nahodí pracovní mundúr aka boty, batoh a hůl a 8 hodin jede až do padla, jen to padla není obrazné, ale naopak velmi trefně popisuje závěr každé etapy 🙂.

500 km zní jako fantazie, ale pravda je, že se k nim člověk dopracuje jen tak, že kráčí krok za krokem, kilometr za kilometrem a najednou je to tu a 20 dnů uteklo jak voda.

Na začátku jsem chtěla vědět, co na to všechno bude říkat moje tělo a moje hlava. No, je to zajímavé😄. Jednou se ozve pravá noha, bolest putuje po celém chodidle, pak si zamíří do kotníku až po holeň, druhý den úpí levé koleno, třetí den pravé, čtvrtý den obě. Jiný den šteluju ramenní popruhy jako blázen, protože klíční kosti už se zaručeně prohly pod tou každodenní tíhou batohu 😜 a každá pozice popruhů začne být po 20 min bolestivá. A pak hlava řekne: zapomínáš na mě, tak tady máš krizičku, ať se furt nevěnuješ tělu... A tak to jde den za dnem...

Za 20 dní člověk taky chtě nechtě přilne k některým poutníkům, které opakovaně potkává a stane se součástí komunity na Caminu. O to nesnadnější je muset se najednou rozloučit a být v tom zase sám. Přestože chození o samotě preferuju, ve dnech, kdy je zima, zataženo a člověk se zrovna s někým rozloučil, to je najednou těžší a i ten batoh se najednou víc pronese.

Co dál?

V Oviedu začíná trasa zvaná Camino Primitivo. Je to původní poutní trasa a vede v určité chvíli i přes horské pásmo. Na tu pasáž se nejvíc těším, snad budou nohy sloužit, hlava fungovat a počasí se přidá, aby to vyšlo.

Podle některých zdrojů má Camino Primitivo kolem 320 km a dá se ujít za cca 11-16 dní.

Startuju zítra, dnes je ještě třeba trochu oslavit první velkou metu 🙂.

Mimochodem, to černé hříbě na fotce vedle bílého koně se narodilo 4.5., takže takhle vyrostlo moje Camino od té doby 🐴. 

21: Villaviciosa -> Pola de Siero - 27 km (23.5.2022)

Jako první z našeho sdíleného pokoje pro 4 odejde německá paní. Moje ranní balení bývá většinou pomalé, ale spolunocležník z palandy pode mnou je ještě pomalejší a tak se dáme do řeči. Chris z Německa žije už 10 let nomádským způsobem. Vždycky si někde najde práci na pár měsíců a to mu umožní další měsíce cestovat. Pracoval tak třeba na farmách nebo na recepci hostelu. Bavíme se o pocitu svobody, který tady většina poutníků cítí, úzkém propojení s přírodou a jak je těžké se vrátit do "standardního" života se všemi jeho pravidly a omezeními. V průběhu hovoru se ukáže, že Chris je tentýž člověk, se kterým se včera potkal Thang a o kterém mi psal 🙂. Svět je na Caminu opravdu malý a o milé náhody tu není nouze. Ale většinou máme dojem, že spíš než o náhody jde o to, že Camino nám dává přesně to, co potřebujeme...

Vyměníme si kontakty a jdu dokoupit něco málo jídla. 

Za Villaviciosou v místě zvaném Casquita kousek za kapličkou přichází místo, kde se poutník musí rozhodnout, zda bude pokračovat do Gijonu (a pokračovat po pobřežní trase Camino del Norte) nebo do Ovieda. Z Ovieda se dá ještě vrátit na pobřežní trasu, ale většina lidí buď v Oviedu končí nebo pokračuje trasou Camino Primitivo. A to je také můj případ. 

Kousek od tohoto místa potkám dalšího Mattiu z Itálie a od té chvíle se budeme chvílemi míjet a předcházet, hlavně během jednoho dlouhého a náročného stoupání nad klášterem Monasterio de Santa María de Valdediós v údolí. Hodně se ochladí a začne foukat chladný vítr s předzvěstí přicházejícího deště. Nakonec spolu dojdeme až do města Pola de Siero, dnešního cíle. Mraky jsou k nám milosrdné a místo deště nám jen chvílemi mrholí. 

V místním albergue se znovu setkám s Wibke, která jde už z Francie a posledním do dnešní party je Paolo z Francie, který jde Camino obráceně - vyrazil z Fisterry, přešel Primitivo a chce dojít až do Švýcarska. Na začátku nám společnost dělá velmi upovídaný pán, který bydlí naproti a stará se o albergue. 

Taky zažijeme epizodku, kdy se do albergu dostane místní bezdomovec a chce tu přespat. Dokonce má i kredenciál, ale razítka nějak neštymují a těch báglů má moc. Chvíli se s ním dohadujeme, Wibke volá pana domácího, a nakonec bezdomovec sám uraženě odchází. 

Přece jen poutník poměrně ví, co může čekat od jiného poutníka, a s úplně cizím člověkem z ulice by mohly věci dopadnout všelijak. 

Společně ve čtyřech se pak odebereme na večeři do doporučené restaurace, kde nás čeká čtyřchodové poutnické menu za 10€: iberijská šunka, mušle, cachopo (hovězí řízek plněný šunkou a sýrem neboli smažená hovězí kapsa) a ovocný salát. Hodně se nasmějeme, protoze Mattia moc anglicky nemluví, ale italsky spolu s výraznou gestikulací dokáže se vsemi komunikovat tak, že to pochopíme. S plným břichem se v půl 11 večer (tady naprosto běžný čas odchodu z večeře) odvalíme do albergue a padla.