Noc v hostelu po dokončení pouti uteče jak voda. Je neděle a dnes by měl dorazit zbytek lidí, které bych ještě ráda viděla před odjezdem ze Santiaga, a taky můj partner z ČR.
Je citelně chladněji než včera a taky tolik nesvítí slunce. Kolem půl 10 se přemisťuju na náměstí před katedrálou, rozhlížím se kolem a vida, moji poslední známí z ubytování u Heidi už taky dorazili do cíle! Následuje milé shledání, gratulace a sdílení dojmů.
Kolem 11 hod si řeknu, že bych se už mohla přesunout do katedrály na mši, která začíná sice až za hodinu, ale přece jen je neděle a hodně lidí kolem. Obejdu katedrálu a málem padnu - k oběma vchodům, hlavnímu i bočnímu už stojí fronta cca 200 m...no nic, musím do fronty. Trvá to cca 20 min, než se dostanu dovnitř a všechna místa na sezení jsou už beznadějně obsazená. I ta nejbližší na stojáka, poblíž hlavního oltáře. Ověřím si, na kterém místě nesmím stát a zůstanu stát za hloučkem lidí s nejbližším výhledem na oltář zleva. Na zemi u kamenného sloupu sedí pár lidí a vidím tam ještě jedno místečko, které by bylo príma, ale paní tam má tašku a nevypadá, že by ji chtěla dát pryč. Ale za chvíli to místo nabídne paní, co stojí přede mnou a ta odmítne. A to je moje šance - kývnu na paní, že já to místo beru a za chvíli už sedím na zemi s prémiovým výhledem na hlavní místo dění 😊.
Celá mše začíná příchodem knězů ze směru od hlavního vchodu, poté projdou uličkou mezi sedícími lidmi po mojí levici a pak celý průvod přechází kolem mě a zatáčí za rohem k oltáři.
A pak překvapení - svým způsobem hřeb celé mše a důvod, proč tu část návštěvníků zavítala: "Botafumeiro" přichází hned na začátku mše a ne na konci, jak jsem se původně domnívala. (Jde o 80 kg vážící kadidelnici, do které se vloží cca 40 kg dřevěného uhlí a kadidla a zapálí. Poté ji jeden z knězů natočí a pošle do žádoucího směru a dále už ji ovládá 8 tzv. tiraboleiros, kteří synchronizovaným taháním za navázaná lana kadidelnici rozhoupou do velkého oblouku před hlavním oltářem. Název „Botafumeiro“ v galicijštině doslova znamená „vypouští kouř“.)
Několik knězů přichází ke sloupu přede mnou, odjistí lana a pak s lany kráčejí k místu před hlavním oltářem. Následuje pasáž na videu (video je od mého spolupoutníka Javiera):
Zbytek mše už má standardní průběh, s nádherným zpěvem jednoho z místních knězů.
Nečekaně mě pobaví situace, odrážející duch dnešní doby: mladý kněz nejdále od mne před hlavním oltářem, mimo dohled většiny diváků a ostatních kněží, který si při čtení slova božího svým starším kolegou surfuje na mobilu 😁.
Ještě přidávám několik foto z cílového místa všech poutníků mířících do Santiaga de Compostela, včetně hrobu sv. Jakuba: Po mši se vracím na místo, kde jsem včera obědvala s Thangem. Během pár minut má dorazit partner, se kterým jsme se měsíc neviděli. Přiletěl do Porta a z Porta jede půjčeným autem. To využijeme při naplánované týdenní dovolené, podél španělského pobřeží až do zmíněného Porta, odkud odletíme za týden zpět domů.
Už dostávám zprávu, že míří od auta na parkovišti za mnou. Vyhlížím známou postavu a už se zahlédnu jeho tvář...když tu najednou ze stejného směru mnohem blíž přichází jiná známá postava - Francouz Eric! Mávám na něj a už je tady a objímáme se a v ten moment přichází partner a jako vtip se začne vítat místo mě s Ericem, který háže úsměvy na všechny strany... To je tedy přivítání po měsíci 🙈...představovali jsme si to původně (jak si později přiznáme) oba romanticky, s během naproti sobě jako v těch filmech, no realita je vždycky jiná 😂. Ráda vidím oba dva, a na partnera bude čas celý následující týden, tak v tuto chvíli dostal přednost Eric, se kterým se nejspíš už nikdy neuvidím, ale jeho milá tvář mě těšila při každém setkání na Caminu už od Guernicy de Lumo.
Dáváme si s partnerem na stejném místě na rožku jako včera oběd a už je tady další známá tvář - Slovák Pavel 🙂.
Po pozdním obědě je čas vrátit se na náměstí a setkat se s Larsem, který má co chvíli dorazit. 3,2,1...Nazdááár! A je to tady, po 2 týdnech odloučení, strávených každý na jiné trase, se opět setkávám s dnes už kamarádem Larsem, který mi dělal milou společnost na Camino del Norte. Do cíle dorazil s mně také známou postavou, Němcem Andreasem, se kterým jsme se potkávali na Camino Primitivo. Mám radost, že nám vyšlo se potkat!
Ptám se Andrease, jestli ví ještě o někom, kdo má dorazit. Prý se tu má každou chvíli objevit Wibke. Tak to je jasné, musím počkat i na ni. Tahle 25letá holčina z Německa, která jde pěšky už ze své domoviny, má můj nesmírný obdiv... A opravdu, do 10 min vchází na náměstí velká skupina lidí a já už vidím Wibke, jak se jí radostí z cíle koulejí po tváři slzy jak hrachy. Ta čirá radost se hned přenáší na mě i partnera a když mě Wibke po zavolání uvidí, běží mi do náruče a prý že je moc fajn, že jsem na ni počkala v cíli 🙂. Dneska je to právě 10 týdnů, co odstartovala z Německa a přes Francii a stejnou trasu ve Španělsku jako já dorazila do cíle. Kloubouk dolů!
Nastává těžká chvíle loučení a pak už s partnerem míříme pro moje zavazadlo do hostelu a na parkoviště. A ještě jedna radost na konec - před místem, kde se vydávají compostely, se setkám s francouzským párem Jenovieve a Hervem! Opět radost veliká na obou stranách a než se rozloučíme, ptám se Herveho na jeho finální počet nachozených km, protože si vedl stejnou statistiku jako já. Zůstaneme oba per plex, když se naše čísla do kilometru shodnou v počtu 815! Ty brďo!!!😲
A kdo nevěří, ať tam běží, resp. šlape po svých nebo na kole....
