19: Cuerres -> La Isla - 24 km (21.5.2022)

Ráno se Elizabeth přijde rozloučit s tím, že jde venčit psa. Po horkém šálku čaje a půlce včerejší empanady startuju v 8:45 hod z Casy Belén. Dnešní ráno je všude kolem krásné ticho a cestu si vyloženě užívám. Po několika dnech nepotkám po celou hodinu a půl (!🙂) ani jednoho poutníka. Až mi to přijde divné 😄. Mám tak možnost všímat si podrobně všeho kolem, a třeba si všimnu pána v podivných dřevákách. Pán mi vysvětlí, že jsou to las madrileñas - dřeváky typické pro Astúrii. Oproti holandským dřevákům mají jakési nožičky. Pán je vyzouvá a ukazuje mi, že je nemá na bosé noze, ale je v nich v papučích. Poprosím o foto a pán mi ochotně zapózuje.

Loučím se a slyším typické "Buen camino". To nejenom mně, ale všem poutníkům zpříjemňuje celé Camino od Baskicka až sem po Astúrii. Slyším to několikrát denně a pokaždé mi tohle přání dobré cesty udělá radost.

V městě Ribadesella se se odkloním od dané trasy a vystoupám do místa, kde tuším vyhlídku na město. A je tam, město mám jako na dlani a jako bonus po pravé straně sejdu nad menší pláž, o které bych, pokud bych se držela pevně trasy, neměla ani tušení. V centru mě jeden obchod přiláká vůní čerstvého pečiva, tak si dopřeju teplý rozpečený hřeben s čokoládou. V tom spíše (aspoň pohledově, protože jinak je dnešní klima podobné prádelně) sychravém a mlhavém počasí mi to trochu navodí pocit sobotní snídaně v teple domova.

Sotva se dostanu na most, pod nímž trénuje několik skupin kajakářů, hned jsem obklopena poutníky zepředu i zezadu.

Za městem je třeba vystoupat po silnici poměrně strmý kopec a cesta se začne svažovat k další pláži na obzoru. Ve vesničce Vega mě překvapí velká koncentrace tzv. horreos - sýpek postavených na kamenných nohách, které zabraňují hlodavcům dostat se k uloženému zrní a ostatním plodinám z domácí úrody.

Nad další pláži si dám pauzu na mandarinku a připojím se k manželskému páru z Madeiry, který jezdí do Španělska dvakrát ročně v květnu a na konci října, aby si užili pokaždé jiný kus Camina. Vyprávějí, jaké mají doma celoročně stabilní počasí, přesto si pán pochvaluje dnešní zataženou oblohu. Podle něj je dneska ideální počasí na chození a slunce mu vůbec nechybí. Mně teda ano a tuhle "prádelnu", vlhký vzduch od moře pod poklicí z mraků a mlhy při 17 stupních, bych hned vyměnila za slunečný den a 23°C. 

Pak přijde nečekaně pěkná část podél zeleného pobřeží s výhledy na mořské útesy, pláže, všechno kolem voní, ptáci zpívají o 106 a poprvé slyším v trávě cikády. 

Před 2 posledními km z dnešní trasy se zastavím v restauraci na jídlo. Než si stačím objednat, slyším svoje jméno a koho nevidím - Thanga! 🙂 Prý mě stopují i s Italem Stefanem už z Ribadeselly. Dám si kousky chobotnice s bramborem a víno, a dozvím se, že oba nocovali v albergue, ve kterém jsem původně chtěla spát včera, ale nesedla mi všechna pravidla ubytování... Thang mi povypráví o atmosféře v albergue a po večeři se loučíme, tentokrát možná až do dalšího setkání v Čechách, protože Thang chce začít Camino Primitivo o minimálně jeden den dřív. 

Tyhle chvíle tu nemám ráda, člověk je pak zvláštně smutný 😔. 

Za chvíli mi ale zavolá partner spolu s milými kamarády od nás ze zahrady a hned je mi veselej. 

Albergue v La Isla je jeden z těch spartánštějších. Dneska neperu téměř nic, protože v té vlhkosti všude kolem by prádlo nemělo šanci uschnout a zítra má být podobně. 

Pak v rádiu poslouchám přímý přenos z MS v hokeji - zápas ČR s Norskem, a před spaním se potěším výhrou našich a skórem 4:1. 

18: Llanes -> Cuerres - 23 km (20.5.2022)

 

Pokoj v hostelu v Llanes sdílím se třemi muži - jedním je Slovák Lukáš a další 2 jsou Rakušani, se kterýma se naháníme už dobrý týden a vždycky opouští ubytování mezi prvními. Konečně se představíme (tak to na Caminu chodí - propovídáte spolu celé odpoledne a většinou teprve na konci dojde k představení se navzájem 🙂). 
Ráno mě tak dle očekávání Peter vzbudí už po 6 hod a za chvíli už halasí i Hanz a je po spánku. Balím dnes proto dřív než jindy a v 7:40 hod vycházím z Llanes, cca 10 min po prvním Ekvádorci, kterého znám od vidění z albergu padre Ernesta. 
Trasa se vine přes pár vesniček, které ještě spí, aby se stočila k pobřeží a nastala nejkrásnější část dne: smaragdová zeleň, skalnatý povrch a výhledy na útesy a moře. Z větší části si tuhle krásu vychutnávám sama, i když za mnou už kluše několik poutníků, kteří zřejmě vyrazili z míst po Llanes.  V jednom místě se potkám s Francouzkou Stephanií, s níž jsme se poznaly u padre Ernesta - čeká ji už jen posledních pár dní a bude se muset vrátit do Francie ke své práci v Decathlonu. 

Překvapením je pro mě několik menších pláží dostupných přímo u vesnic z cesty, po níž kráčím. Trochu lituju, že je moře na mě tolik studené, tady by se koupalo jedna báseň... 

 

Po poslední plážičce si dám pauzu a brzy se objeví  Slovák Lukáš. Připojím se k němu a notnou část další cesty skrz lesní a polní pasáže strávíme diskuzí o sociálně ekonomické situaci na Slovensku a v Čechách, probereme téma kulturních rozdílů mezi imigranty a Lukáš mě obohacuje o svůj pohled datového analytika se zkušeností z Holandska, kde imigraci podle jeho mínění zvládají dobře. Po společné pauze u cvičebních strojů, kde vrže Španěl cca kolem šedesátky na rotopedu (tohle je ve Španělsku zajímavé - je tu spousta parků s cvičebními stroji a velmi často na nich cvičí lidé ve  věku okolo 60-70 let.) se s Lukášem loučím a pokračuju. Přece jen mě lehce znervózňuje, že na dnešní noc nemám rezervaci a kolem je stále víc a víc poutníků. 

 

Pro dnešní den jsem si vybrala jedno donativo (tedy za dobrovolný příspěvek) v Reposo del Andayón. Když tam přijdu, jsem 5. v řadě, uf. Ale vzápětí tři Němci odejdou a to mě zmate. Paní, co zůstala, mi podá vzkaz pro poutníky: pokud chce člověk přenocovat, musí dodržet několik pravidel jako: nechat přes noc svůj batoh a všechno oblečení venku, dovnitř si smí vzít jen to nejnutnější jako telefon a nabíječku v poskytnutém košíku. Umýt se musí na zahradě ve sprše za poskytnutým paravánem a vevnitř bude spát v oblečení poskytnutém albergue... To vše proto, že v minulosti řešili zamoření štěnicemi. Otevírají navíc až v 15:30 hod. No, znejistím a jdu se podívat vedle do Casa Belén. Tam otevírají o půl hod dřív. Najde mě tu čekat Lukáš a trochu mě zviklá, jestli nepopojít ještě 7km do Ribadesella, kde si můžu za 35€ rezervovat samostatný pokoj. Nakonec se rozhodnu počkat. Za 10 min přijedou autem 2 starší dámy a hned mi dají najevo, že u nich podobné nařízení nevedou. Jdu se podívat dovnitř a je rozhodnuto, zůstávám. Připojí se ke mně ještě Španěl Rafa, který pracuje v audiovizuální společnosti ve filmovém průmyslu a jde ze Santanderu.

 Dámy Elizabeth a Katrin nám připraví výbornou zeleninovou polévku, opečené klobásky s bramborem a salátem a jako dezert ovocný salát. Mňam 😋. Obě dámy jsou tu na záskok za Manfreda, který je na dovolené. Elizabeth předevčírem přivítala svého stého poutníka, Katrin je tu jen 4 dny.

V závěru večera si vzpomenu na úkol zeptat se nějakého Španěla na španělské slimáky a jejich hubení zde, ale u Rafy, ročniku 1996, nepochodím... 🙂. Mimochodem, ty klasické hnědé španělské slimáky z Čech, co jich mám plnou zahradu, jsem tu nikde neviděla, jen černé...

17: Unquera -> Llanes - 28,5 km (19.5.2022)

Ráno sbalím věci a zamířím na snídani, kterou mám v ceně. Dostanu bagetu s kusem bramborové tortily, čaj a čerstvý pomerančový džus. V 9 hod ještě dokoupím vedle v supermarketu opalovací krém a ovoce a den může začít. 

První část trasy vede po silnici a kus také vedle dálnice. Tady potkám Australana Jeffa. Společně v Unqueře přejdeme most přes řeku Río Deva a v rámci Camino del Norte definitivně opouštíme Kantábrii a další dny se už budeme pohybovat v regionu Astúrie. Jeff pracuje jako sociální pracovník a sem si přijel ulevit od stresu v práci. Zrovna ho ale trápí počínající puchýř a rychle ho předejdu. Vzápětí se blížím k týpkovi a podle vzhledu a chůze hádám, že by to mohl být Čech. Dám se s ním do řeči a jen těsně vedle - je to bratr Slovák 🙂. Lukáš pracuje v Holandsku jako datový analytik a vyrazil před 4 dny ze Santanderu. Sdílíme svoje bolístky a pochybnosti, zda se nám podaří splnit náš společný cíl, tedy dojít do Santiaga. 

Společně přijdeme k útesu, kde začíná kochací fáze dnešní trasy. S Lukášem se loučím a dělám si pauzu cca půl hod. Volám s našima přes Skype, abych jim ukázala tu krásu kolem. 

Pak jen tak pro forma zkontroluju, jak daleko je můj dnešní cíl - město Llanes. Když mi mapy.cz ukážou, že mi po 10 našlapaných km zbývá ještě 17, rychle se zvedám a pokračuju v cestě. Celou další hodinu se kochám výhledy na moře a skalnaté utesy. 

 V oblasti Arenillas se nacházejí tzv. bufóny. Jde o trhliny a otevřené komíny ve skalnatém pobřeží, jejichž vznik je založen na rozpadu vápencové horniny v důsledku jejího rozpouštění při kontaktu s dešťovou vodou.   S příchodem vln se vzduch nebo voda, která existuje v jeskyni, stlačí a pod velkým tlakem vyjde ven.

 Pokud je moře klidné/při odlivu, omezují se průduchy v podzemních dutinách na vytlačování vzduchu, stlačeného v komínech, vlnami a vydávají pouze hlasité zvuky. Za přílivu voda a vzduch, stlačené v těchto podzemních úžinách, unikají společně štěrbinami v tenké klenbě a mohou dosahovat více než dvaceti metrů výšky.

Bohužel kolem nich procházím v době odlivu, a bufóny se omezují pouze na zvukové efekty. 

 Následující pasáž už nevede po útesech, ale odkloní se lehce do vnitrozemí, až vyústí těsně před Llanes v hlavní silnici. Rozhoduju se mezi cestou po silnici a mimo, a volím cestu mimo. Čekají mě pěkné výhledy na město, ale cesta vede značně do kopce a po dlouhé době i značně z kopce a je delší než cesta po silnici. Nakonec přece jen dojdu do města a najdu albergue La Estación, umístěný na nádraží. Hned u vchodu je vystavená cedule, že je dneska plno, ale naštěstí mám rezervaci. Na pokoji pro 4 se znovu setkám s Lukášem a dvěma Rakušany Peterem a Hanzem, s nimiž se míjíme už minimálně týden. Ale protože angličtinou  nevládnou, moc si nepopovídáme.

Po sprše a praní se jdu projít městem a stavím se na grilovanou sépii a víno. V albergue s Lukášem ještě chvíli probíráme neutěšenou situaci ve společnosti a politice na Slovensku i v ČR a je čas jít spát. 

16: Comillas -> Unquera - 27,5 km (18.5.2022)

Probudím se v 7:20 hod krásně vyspaná, byla to jedna z mých nejlepších nocí na Caminu. V 8 hod začnu balit a v 8:45 hod vyrazím do terénu. Při cestě z města dělám krátkou fotopauzu u brány do areálu univerzity a město opouštím jako osamocená pounice, po ostatních ani vidu. Jde se naštěstí krásně, nohu sice cítím, ale nebolí. Po 3 km zastavuju na odpočívadle s vyhlídkou na mořský močál. V té chvíli zahlédnu vláček asi 5 poutníků cca 400 m přede mnou. Trošku zpomalím a kochám se krajinou. Po pravé straně vidím první pláž dnešního dne. Už už se chystám sehnat někde snídani, když místní pán oslovuje dva starší poutníky za mnou a doporučuje jim cestu po pláži a zároveň s nimi odchází na pláž. Přidám se k nim a hltám španělštinu. 

Povídá nám o počasí, které se tu na pobřeží díky blízkým horám moc výrazně nemění a odpovídá dnešnímu dni: kolem 16 stupňů a lehce zataženo. Viděla jsem to i na fotografiích na informačních cedulích. Počasí jako včera, tj. jako malované, tu bývá jen výjimečně.

Seznamuje nás i s historií zdejší pláže Playa de Oyambre.

Je spojena s prvním transatlantickým závodem letadel mezi francouzským Oiseau Canari (v americkém tisku přezdívaný jako Žlutý pták) a americkým Green Flashem.  Za Žlutým ptákem stál vizionář Armand Lotti, kterého v roce 1927 inspiroval Charles Lindbergh svým první transatlantickým letem. 

Zatímco Green Flash mířil do Říma, Žlutý pták si vybral jako destinaci Paříž. 

Obě letadla startovala z pláže v Maine v USA. 

20 min po startu posádka Žlutého ptáka na palubě objevila Arthura Schreibra, prvního černého pasažéra v dějinách letectví. Musela se pak kvůli jeho váze za letu zbavit podobné váhy v podobě whisky, kožichů a proviantu. 

Cestou se bohužel kvůli špatnému počasí letadlo odchýlilo z kurzu a z bezpečnostních důvodů se pláž Oyambre, po které kráčíme, stala 1. místem přistání Žlutého ptáka na druhé straně Atlantiku místo Paříže. Tuto událost připomíná pomník nad pláží. 

 Na radu našeho průvodce na konci pláže vystoupáme do kopce a na jeho druhé straně sestoupíme na dlouhatánskou pláž na druhé straně, táhnoucí se až k městu San Vicente de la Barquera. Z kopce se nabízí dosavadní nejkrásnější pohled na Picos de Europa v pozadí a velkolepou pláž v popředí. 

Dole zuju boty a několik kilometrů pláže jdu naboso, abych ulevila nohám, i když písek je mokrý a studený. Trošku cvičím španělštinu a povídám si s pány Sergiem a Girardem z Chile o jejich motivaci k pouti. Oběma cestu zařídila nějaká organizace a nemusí řešit ubytování. Oba sem přivedly podobné důvody: kombinace hloubání ve vlastní duši, touha po troše dobrodružství v obyčejném životě a radost z chození. 

Na konci pláže potřebuju pauzu, tak se s pány loučím a užívám si moře, hor a bytí. Pak se mi podaří najít jedinou otevřenou restauraci (je 13 hod!) a dám si smažené kalamáry. 

Cesta dál vede přes starý most a k mému překvapení se tu znovu setkám s Čechem Thangem 🙂. Dalších 12 km strávíme povídáním o všem možném. Konečně mám šanci se zeptat, proč se Vietnamci v Čechách straní Čechů. Podle Thanga je to proto, že většina Vietnamců jsou ekonomičtí imigranti, kteří přijeli vydělat dočasně peníze. A ta dočasnost znamená, že se chtějí vrátit a proto nemají potřebu se nijak integrovat. Naopak touží mít kolem sebe domov, proto se obklopují ostatními Vietnamci, doma mají vietnamskou výzdobu, pouští si vietnamskou hudbu, TV, jí vietnamská jídla apod. 

Člověk se tu na cestě pořád dozvídá tolik zajímavých věcí... 

Při cestě se potkáme s vysokým Polákem se sluchátky, se kterým se míjíme už dobrých 10 dní. Tentokrát aspoň stačím poprosit o společnou fotku, příště se snad dozvím i jméno 🙂. 

V Unqueře se ubytuju v motelu, a ještě společně s Thangem vyrazíme do vedlejšího obchodu Lupa. Hned u vchodu mě nadchne stroj na výrobu čerstvého pomerančového džusu a tak si kromě jiného k večeři odnáším litr tohoto koncentrovaného slunce za 3 eura. Jaké blaho 🌞. S Thangem se loučíme a končí zase jeden moc zajímavý den. 

15: Santillana del Mar -> Comillas - 22 km (17.5.2022)

Celý pokoj mám nakonec pro sebe a probudím se proto pěkně odpočatá.

Na snídani potkám jen minimum lidí, většina vyrazila před 8 hod. 

Protože láhev, kterou jsem našla na nádraží a donesla až do albergue, zůstala na recepci, rozhodnu se vzít ji s sebou ještě o kus dál. 

Dnešní cesta vede malebnými kopečky, skrz vesničky a po spíš vedlejších cestách. Většinu cesty v dálce vykukují zasněžené vrcholky Picos de Europa. Trochu jiný ráz cesta nabere v městečku Cobreces, kde si díky informační ceduli dělám malý turistický okruh po místních zajímavostech. Taky se tu cesta stáčí k místní pláži.

Narazím tu opět na Erica, ale je oholený a téměř ho nepoznám. Pohlídá mi batoh, a tak se jdu proběhnout do vln. Stejně jako předevčírem mně ztuhne chladem krev v žilách na nohou... Trošku si pauzu protáhnu až do chvíle, kdy už jsou ostatní pryč.

A pak přichází dnešní nečekaný mentální i fyzický "náraz do zdi": po pár krocích mě začne pobolívat nárt na pravé noze. Podezřívám moc utažené tkaničky, ale jejich povolení nepomůže. Je to čím dál horší, bolest pak postupuje ke kotníku až do spodní poloviny holeně. A sakra... V pauze najdu na internetu, že by to mohl být zánět šlach  nártu. Léčba? Klid několik týdnů... Hned mám po náladě. A to jsem měla takovou radost, když jsem předtím našla odpočívadlo s vodou a nechala tam nalezenou láhev s nadějí, že se dostane k majitelům. 

Další trasu proto volím s ohledem na kotník. Nejdu oficiální modrou, ale trasu, složenou z polních a vedlejších cest, která víceméně kopíruje hlavní silnici. Naštěstí je moc pěkná a ušetřím si odhadem 2-3 km. 

Následuje malebný vstup do městečka Comillas kolem malé pláže, kde trénují surfaři. Už jsem tu byla před 3 lety, jen pláž jsem neviděla. 

Čeká mě druhý náraz: ve vybraném albergue mají obsazeno, přestože je krátce před 15 hod. Ukázalo se, že moji spolupoutníci si ubytování zarezervovali předem... Za pomoci recepčního nakonec naštěstí seženu ubytování v soukromí za podobnou cenu. Ale nečekaná bolest, stres z překvapivé situace a pocit vyřazení ze skupiny ostatních mi způsobí už druhou krizi v hlavě... Nepomůže ani procházka po městě.

Ze samotného místa mám stejně jako před lety smíšené pocity. Některá místa jsou nádherná, jako třeba Gaudího El Capricho, univerzitní areál nebo Palacio Sobrellano, kam bych se zítra ráno ráda podívala, ale na celé dopoledne jsou lístky vyprodané. Centrum města ale kazí vyloženě turistické restaurace a obchody jsou předražené. Taky se tu vaří až od 20 hod, a to je na můj denní cyklus a potřebnou noční regeneraci pozdě.  A v obchodě si nekoupím žádné pečivo, protože bagety jsou pro jednu osobu moc velké (samozřejmě by šel zbytek, co nepoužiju, vyhodit, ale jednoduše nemám ráda plýtvání) a zbytek pečiva je balený po mnoha kusech. Ach jo. Vyhrává to předpřipravený salát a vracím se do ubytování. Dnešní odpoledne nebylo úplně povedené...