Třetí noc a zas mě budí řezání z vedlejší postele. Já se prostě vážně nevyspím 😡. Večer jsem stihla napsat zápis jen za 1 den, a tak využiju brzkého probuzení k nahrání dalšího příspěvku na blog.
Ráno v 8 hod je restaurace plná lidí, kteří přišli na snídani. Jedna pomalá mašina na kafe a horkou vodu fest zdržuje, ale snídaně je ok a dokonce mi na recepci dali bokem bezlepkový chleba a bezlepkové piškoty. Je tu jinak moc příjemně, i příjemný personál, takže se sem moc rádi někdy vrátíme. Sbalíme se, na recepci nám dotočí pitnou vodu (v podkroví, kde jsme spali, byl u umyvadel nápis, že není pitná) a vyjdeme se podívat na místo, kde jsem včera sledovala západ slunce.
Je sice už 10 hod, ale i tak se mi zdá, že potkáváme nějak moc lidí. To se vysvětlí, když se za zatáčkou objeví lanovka, která sem vede z Černavy a k ní z Ramzové.
Vrátíme se k chatě i kousek po včerejší trase. Už docela pálí sluníčko a tak měníme dlouhé kalhoty a legíny za kraťasy a téměř celý den jdeme s krátkým rukávem.
Den je zas jak malovaný, nebo jak říká Honza, "jak korálek".
Nabereme směr Keprník a čeká nás nejdřív pohodová cestička a pak celkem rázné stoupání mezi kameny v lese. Je to trochu turistická dálnice, hodně lidí a na zmrazcích sněhu to lehce vázne.
Ale nakonec pásmo lesa skončí a změní se v otevřený terén, pokrytý klečí a vřesem. Vrchol Keprník nabízí krásný kruhový výhled z vyhlídky na široké skále.
Z Keprníku vede cesta nejdřív dolů a někde u Trojmezí narazíme na první prkenné chodníky. Místy je na celé dnešní trase hodně bahna a zmrzlého sněhu.
A tak chvíli dolů a nahoru až k Vřesové studánce. Je to první studánka na trase, kde mi opravdu chutná voda. Navíc má být zázračná 🙂.
Dalo by se tu přespat
Těsně před patou kopce nakoukneme do kapličky věnované obětem hor.
Jako nejčerstvější tu visí vzpomínka na člena horské služby, který utrpěl velmi vážná zranění při dopravní nehodě během zásahu a na jejich následky nakonec později v nemocnici zemřel.
Mám to v živé paměti, hodně mě to v listopadu loňského roku zasáhlo, protože den předtím zemřel v nemocnici můj strejda, také na následky dopravní nehody... Život je někdy velice krutý.
Odtud už je to jen kousek na Černohorské sedlo, kde si v první restauraci zajdeme na oběd. Udělají mi tu vynikající Caesar salát bez krutonů a nabereme síly před dalším převýšením 600 m.
Cesta ze sedla vede přes silnici a napříč sjezdovkami stále nahoru. Ještě pořád tu leží dost sněhu a vedle něj kvete podběl.
Kousek od cedule Pod Malým jezerníkem začne zase stoupání mezi kameny a zmrzlým sněhem.
Su ve střehu, protože mě včera mrzelo, že jsem nebyla dost rychlá s focením zmije. A dnes mám neodbytný pocit, že uvidím další. A pak něco zašramotí v křoví asi 30 cm ode mě a JE TAM! A kupodivu nemá tak naspěch, takže zběsile lovím mobil z ledvinky a hledám, kde se schovala mezi větvemi keře. Chvilku vyčkává, ale pak se vydá z křoví dál od cesty, kde už kousek bokem číhám s prstem na tlačítku. A tak vám ji můžu ukázat v celé kráse. Na délku měla cca 50-60 cm.
Už potřetí za dva dny se mi vyplatilo nemít na uších sluchátka a poslouchat šramot okolo.
A pak za kombinace prkenných chodníků, a kamenných cest se zmrzlým sněhem dojdem na Švýcárnu. Někdo tu má zrovna svatební oslavu, ale zároveň je otevřeno pro turisty venku a je tu moc hezká atmosféra líného sobotního odpoledne.
Po občerstvení nás čekají poslední tři dnešní kilometry. Na cestu nám zpívají pěnkava a budníček a kuká kukačka.
A když se nad námi objeví konečně silueta vysílače Praděd, zalije mě radost, že půl roku od koupení noclehu na Pradědu se to opravdu realizuje a počasí vyšlo přesně tak, jak jsem si vysnila.
Finiš a večerní výhledy do krajiny pod Pradědem se aspoň chvíli snažím zprostředkovat přes Whatsapp rodičům. Pak šup na večeři do restaurace se trochu zahřát a odpočinout. Poprvé v tomto kraji narazíme na trochu mrzutou plně dámskou obsluhu a podobně chutná i jídlo. I když aspoň mi tu nabídli kuřecí prsa jako přírodní řízek bez lepku a brambory k tomu. Honza zklamaný nakládaným hermelínem se naláduje pivem a dvěma variantama likéru Praděd, takže vzápětí na pokoji vytuhne jako prkno. Já si ještě počkám na západ sluníčka, který vidím přímo z pokoje (zapadá ve 20:11), a pak studuju trasu na zítřejší den a dopíšu blog.
Pravdu měl Honza, byl to den jak korálek.
