4: Ondarroa -> Markina-Xemein - 20 km (7.5.2022)

Ráno se scházíme v 8:30 hod na terase restaurace a dáváme si snídani, doprovázenou výhledem na moře a svitem sluníčka. 

Po snídani nás majitel albergue upozorní na strmé stoupání hned na začátku dnešní trasy a doporučuje začít dnešní putování pomalu. Ještě rychlý nákup ve městě a jde se na to.

Nástup je opravdu strmý, ale jakmile vystoupáme první kopec, ve zbytku trasy se víceméně pohybujeme po hřebeni, i když stoupání a klesání nás ani tak neminou.

Výhledy na okolní smaragdové kopečky mi velmi připomínají Nový Zéland. 

Jdeme většinu trasy v naší pětici, až do odpočívadla s vodou. Potkáváme tu sympatický španělský pár z Barcelony, který jde Camino po etapách vždy v několika dnech. Zasmějeme se, když nám popisují, že Španělé z jihu mají řešení na každý problém a Španělé z vnitrozemí mají problém na každé řešení 🙂.

Mattia se tu od nás odděluje a my pokračujeme ve 4. S Larsem jdeme lehce napřed a po cestě potkáme postaršího místního chlapíka, který nám důrazně doporučuje dát si vodu, která teče z kopců, prý je velmi čistá. S Larsem poděkujeme, ale jdeme dál.

Po chvíli zjistíme, že holky za námi nejdou. Čekáme na ně asi 10min, a už chci Miriam zavolat, když se objeví zpoza keřů. Ukázalo se, že potkaly stejného chlapíka. Bohužel, kromě vody jim intenzivně nabízel i svoje světonázory o válce na Ukrajině, borci Putinovi a zlu v podobě Američanů. Dokonce Miriam vylil z termosky její chladnou vodu a načepoval jí tam vodu tekoucí ze svahu. Nakonec jim nezbylo než utéct.

Naštěstí to skončilo smíchem, ale bylo to první podivné setkání s místním člověkem.

Na konci trasy v Markina-Xemein nás cesta vede kolem malého kostelíka. Zvědavost mě vede dovnitř a ostatní následují. A tam nás čeká, a to doslova, obrovské překvapení. Celý kostel Ermita de San Miguel de Arretxinaga byl postaven kolem velkého kusu skály!

Bohužel, stejně jako včera u Geoparku Deba, na místě i na linku v podobě QR kódu chybí vysvětlení.

Po posledním kilometru dorazíme do Albergue Intscauspe, který holky předem rezervovaly a naše dnešní putování je u konce.

Den končíme stejnou trojicí aktivit: sprcha, vyprat a večeře. Naštěstí tu mají dost zásuvek jako v předchozích místech, a tak i dobíjení zafunguje bez problémů. V 9 hod večer už většina osazenstva albergue spí, my zaléháme něco po 22 hod.

3: Orío -> Deba/Ondarroa - 32 km (6.5.2022)

První noc v albergue nebyla špatná. Špunty zafungovaly a lidi se začali probouzet kolem 7 hod.

A stejně jako v noci, začaly ráno nahlas jako první bezohledně kvákat postarší Němky...

S horkým čajem už venku postával Konstantin z Německa i se svým pejskem Luli. Na údolím se vznášela mlha a právě vycházelo slunce. Nádhera! 

Mě čekala poslední kaše, kterou jsem si přivezla a ve společné kuchyni jsem si z erárních zásob udělala čaj. Snídat na čerstvém vzduchu s pohledem na údolí v mlze a s kvetoucími kalami mělo svoje kouzlo.

Ovšem kouzlo bylo také to, sbalit všechny věci zpět do batohu...

Vyrazila jsem sama kolem 8:30 hod. Těsně před městečkem Zarautz jsem narazila na Španěla Julia z Madridu, který je profesorem na univerzitě a vzal si roční sabbatical. Spolu jsme došli až k městečku Zumaia, kde jsme narazili na Larse. Pak jsme Julia ztratili z dohledu a s Larsem jsme na Juliovo doporučení šli k vyhlášené vyhlídce na pláž s krásnými geologickými útvary. Kvůli krásným výhledům pokračujeme po pobřeží. Na skvělém odpočívadle kolem nás proběhne Američano-Japonec, kterého znám z jedné FB skupiny a doslova po trase běží se sluchátky na uších. Na volání tak nereaguje a necháváme ho osudu. Pokračujeme až k památce UNESCO - Geoparku Deba. To, co před sebou vidíme, vypadá jako z Jurského parku. Děláme pauzu a jdeme se pokochat historií v podobě ostrých plátů hornin, které vypadají, jako když si nakrájím hustě jablko. 

A pak už zase nahoru a dolů až do osudného okamžiku, kdy navrhuju zkratku a přes polňačku a les se nechtěně vyloupneme na dálnici.

Tam nás zmerčí nějaký chlapík v autě a zastavuje nás, couvá s autem a naviguje nás na blízkou benzinu u placení mýta. Snaží se nám vysvětlit, že jdeme blbě. Nakonec se vydáváme podél hlavní cesty do Deby. Čeká nás ještě poslední stoupání a pak prudký sestup do města. Když dorazíme poblíž centra, jdou proti nám holky, které se nás dneska jinde ptaly na cestu, spolu s Italem Mattiem z vyhlídky. Informují nás, že místní albergue je totálně plný a jediné řešení je jet autobusem do dalšího města, kde by měl mít jediný albergue kapacitu nás ubytovat. A tak míříme do města Ondarroa. Albergue Arrogorri Ostatu Jatetxea hned na začátku města na kopci je volný a za 25 euro na osobu dostáváme 1 pokoj pro dva a 1 pokoj pro tři. Pak přichází vytoužená sprcha a kolem 21 hod se všichni scházíme na večeři v restauraci albergue. S Larsem nám dělají společnost mladé Němky Johana a Miriam, které jdou kousek poutě v rámci svého studijního pobytu. Studují v Německu psychologii a management. Jsou moc fajn, stejně jako Mattia, sympatický Ital, který už čtyři roky žije ve Valencii. Dáváme si s Larsem napůl rybu a salát a s Matiem cheesecake. Pak ještě rychle dobít elektroniku, dopsat blog a v půl druhé konečně vypínám a mám pro dnešek padla. 32km v nohou mě uspí jak miminko. 

2: San Sebastian -> Orío - 14 km (5.5.2022)

Když se ráno proberu, všichni z pokoje už jsou pryč. 

Taky zjistím, že se mi přes noc nenabila powerbanka a vůbec že mi chybí celý usb hub na nabíjení 😔. Navíc mě bolí hlava z vydýchaného vzduchu v místnosti. V 10 hod si v kuchyňce udělám kaši a řeším, co dál. 

Partner je naštěstí výborný přítel na telefonu a radí mi na dálku. Na jeho radu jdu do prodejny mobilních telefonů sehnat kablík typu C-C pro rychlé nabíjení. Následně lítám po městě a sháním e-sim kartu, abych nebyla závislá na wifi. Potíž je v tom, že nejdřív si člověk musí koupit zdejší fyzickou sim kartu, které jsou ale všude vyprodané. Jediná dostupná je v jedné prodejně Vodafone, ale zrovna tato nefunguje. Kdyby fungovala, zaplatila bych duplikaci karty za 5€,a následně si vybrala jeden z datových tarifů. Ale nevyberu 😟. 

Vracím se proto do hostelu pro věci a ve 12:45 hod konečně startuju. Cesta vede městem kolem pláže s krásnými výhledy na kopečky San Sebastianu. Protože konečně začíná svítit  slunce, zastavuju ještě v menším krámku koupit opalovací krém, na který jsem si doma nevzpomněla. A pak už zase vzhůru do kopce. Těsně pod ním ještě potkávám 2 starší Němky, známé z irúnského kopce. Nahoře mě čekají krásné výhledy na moře, cesta vede nádherně jarně zelenou krajinou, kterou zdobí kvanta různého kvítí. Bílé kaly, které z domova znám z květinářství, tu rostou skoro jako plevel. V zahradách dozrávají pomeranče a všude se zelená kapradí. Dnešní cesta se mi opravdu moc líbí. Vede nahoru a dolů, ale ne tak šíleně jako předchozí den. 

Před koncem dnešní etapy se seznamuju s Italem Fabriziem a společně dorazíme do dnešního cíle - San Marín Albergue v Oríu, noc tu stojí bez snídaně 15€. 

Shledám se tu s Dánem Larsem ze včerejška, poznávám Němce Konstantina s pejskem Luli (spí kvůli pejskovi venku), Němku Marion a spoustu dalších lidí. 

Po příchodu se po nás chce doklad a kredenciál, do kterého za chvíli přibude další razítko. Jdu dobít energii šumivým vitamínem, a pak sprcha a praní. Oceňuju, že tu mají samostatnou kóji na praní a ždímačku. Prádlo věším na plot, protože všechny šňůry na prádlo jsou obsazené. 

Po praní volám domů a následuje dnešní odměna - s Larsem a Gertem z Německa míříme do centra Oría na večeři. Vybereme si jeden z pinchos barů a povídáme si. Gert býval pilotem menšího civilního letadla. Povídá nám o 87leté paní, kterou potkal na Camino Frances a která šla svoje osmé Camino. Oba moji společníci už v Santiagu byli, a cestu jdou, i když jinak než předtím, znovu. Lars už Camino del Norte absolvoval po etapách. 

Ve 22 hod už většina poutníků spí, jen starší Němky mluví bezohledně nahlas... Dobíjím elektroniku, špunty do uší a zanedlouho chrním jako dub. 

1: Irún -> San Sebatian - 27 km (4.5.2022)

Ráno vstávám 45min před nástupem do letadla, rychle balím saky paky a mířím ke gate. S Iberií nejsou žádné problémy a tak v San Sebastianu přistaneme těsně před 9:00 hod. Chvíli mi zabere přebalit na místě věci v batohu a pak na letišti sháním první razítko do svého kredenciálu.

Povede se mi to na třetí pokus v kavárně a tak můžu vyrazit na svoje první Camino. Hned za městem se mi naštěstí podaří najít kus bambusu, který mi po při putování nahrazuje trekové hole. Ocením ho hned při prvním krpálu za Irúnem. Než dojdu ke kostelíku Santuario de Nuestro Seňora de Guadalupe s vyhlídkou, propotím triko tak, že ho musím vyždímat a obléct si jiné, protože nahoře fouká chladný vítr. 

Projdu se ke zdejší pevnosti Guadalupeko Gotorlekua. Z mojí úrovně do ní ale není  vůbec vidět, a tak pokračuju dál. Další stoupání mi vyrazí dech - je nekonečné! 

A hlavně - celá vrchní část kopce je zakrytá hustou mlhou tak, že místy není vidět víc než na 5 metrů a fouká vítr. Střídavě se míjíme s dalšími poutníky, až je nakonec předejdu, scházím sama lesem a přichází konečně městečko Pasaia. U zátoky potkávám další dva poutníky - starší paní z Irska a Larse z Dánska. Lars pracuje jako C# programátor. Společně čekáme na loďku, pomocí které potřebujeme překonat zátoku. Po půl hod zjistíme, že jsme čekali na špatném místě 🙈. Rychle se přesuneme na správné a za 90 centů nás pán v maličké loďce převeze na druhou stranu. 

Čeká nás prudké stoupání v podobě schodů a tam se od nás Irka odpojuje a my s Larsem pokračujeme jen ve dvou. Ze dvou možností, které se nabízejí, si vybíráme delší pobřežní trasu, ale výhledy na moře za moc nestojí. Do hostelu A Room in the City v San Sebastianu, kde si Lars na poslední chvíli taky udělal rezervaci, dorazíme v 7 hod večer. Volám si s partnerem a rodiči, a konečně se ode mě dozvídají, že jdu Camino. Maminku to naštěstí neporazí 🙂.  Následuje ubytování, sprcha, praní propoceného prádla. Za hodinu poté už míříme po 27 našlapaných kilometrech na víc než zasloužené pinchos (spíš než jednohubky jim říkám vícehubky 🙂) a víno. Ve 23 hod jsme zpátky v hostelu, dobíjím elektroniku a konečně přichází vytoužený spánek. 

0: Odlet na Camino (3.5.2022)

A je to tady! 

 

3 týdny příprav jsou u konce. Do letenek přes Madrid do San Sebastianu, nového batohu Forclaz Travel 40l z Decathlonu, bot Salomon Vaya s GTX, pláštěnky a pár drobností jsem investovala necelých 10 tisíc Kč. Čas investovaný do přípravy raději nepočítám... Důkladně jsem otestovala 8 batohů, přečetla spoustu blogů, 2 knížky, několik fór na FB a jinde na internetu (českých, anglických i španělských). 

 

Nakonec na mě ze všeho padla šílená nervozita, jestli jsem to tentokrát se svým nápadem nepřepískla...

 

Chtěla jsem se s váhou batohu bez vody vejít do 6 kg, ale nakonec mi váha ukázala cca 9,5 kg a jen tak tak jsem ho zavřela. Nejvíc místa zabral spacák, hamaka a náhradní prodyšné boty a sandály. Hamaku a alumatku jsem si zabalila pro případ, kdyby mě opustily síly a nebyla bych schopná pokračovat do dalšího ubytování.

V den odletu si ještě ráno šiju návleky proti dešti na boty a dodatečné polstrování na ramenní popruhy. Odpoledne rychle přesazuju malé cukety a patizony na balíky slámy a pak už, s krátkou zastávkou v Praze, míříme na letiště.

Ryanair nezklamal, jeho personál se chová k cestujícím jako policie. Nechá nás všechny nasednout do autobusu, který pak stojí na místě asi 40 min. Potěší mě aspoň přidělené místo u okna a odlétáme půl hodiny po plánovaném odletu.

Cesta mi uteče rychle, protože se dávám do řeči s pánem sedícím vedle. Pan Urban z Bruntálu je zapáleným fanouškem Realu Madrid a letí s kamarádem na zítřejší zápas. Jako hokejová fanynka mám naprosté pochopení 🙂. 

Po příletu do Madridu mě čeká krušná noc na letišti. Nejdřív se musim dopravit pomocí shuttle autobusu z terminálu 1 na terminál 4. Ukazuje se, že můj online check-in přes Opodo nedopadl a nemůžu projít do odbaveného prostoru. Naštěstí online check-in přes samotnou Iberii, se kterou ráno letím, možný je a dopadne úspěšně. Na T4 projdu přes security check, ale protože jsem četla o slušném místě pro strávení noci na terminálu 4s, pokračuju ještě vlakem tam. Cesta trvá poměrně dlouho, a na místě jsou bohužel slyšet sbíječky. Takže dlouhá cesta zpět a omylem vyjdu z prostoru po kontrole. Musím tak znovu přes bránu, kde se kontrolují boarding pasy. Kvůli předchozímu průchodu mě brána nepustí a musím počkat na asistenci personálu. A pak už totálně vyřízená padám únavou před Iberia lounge, která je trochu bokem, vytahuju alumatku a spacák a dávám se do vodorovna. Chvilku je klid a pak se těsně nade mnou ozve letištní hlášení a v cca 10-min intervalech to pokračuje až do 6 ráno, kdy začnu balit věci pro odchod ke gate....

Na letišti v Praze

 

 

Cestovní pas poutníka na Caminu - "Credencial" (česká varianta)

S Honzou Urbanem, skalním fanouškem Realu Madrid