33: Arzúa-Burres - Santiago de Compostela - 33 km (4.6.2022)

V 6 hod potichu po špičkách opustím pokoj a říkám si: super, neprší. V koupelně sbalím spacák a obleču se pro suchou variantu. Sotva vyjdu z koupelny, už venku bubnuje déšť a musím všechno zas přebalit pro mokrou variantu...

S čelovkou a pončem se vydávám do tmy a bahna, které na trase vzniklo během večera a noci. Nasadím tempo "jedu jak fretka". 33 km přede mnou, Thang spal kolem 15. km. Takže mám co dělat, abych ho dohonila. Cestou se z různých albergue připojují desítky lidí a hádám, že jich během rána předejdu několik set. Po 20 km přichází lehká únava materiálu, ale motivace je veliká.

Jakmile se přehoupne 9. hod, na trase začne být vidět hodně otevřených kaváren a barů, kde poutníci zastavují na snídani. Zároveň se lidé kumulují na místech, kde je možné si nechat orazit kredenciál, a to jsou jak kavárny, tak dnes i otevřené kostely.

Zároveň kvůli tomu, že dnes spěchám, je toto pro mě první den, kdy si nedávám žádnou pauzu, kromě mikrozastavení na úpravu batohu nebo vyklepání kamínků z bot.

Voláme si s partnerem přes wa a ukazuju mu ty zástupy lidí kolem. Přehoupne se 11. hod a 6. kilometr a konečně zahlédnu známou postavu, hvízdnu a Thang se otočí! Jak jsem ráda, že v tom davu neznámých lidí vidím známou a milou tvář! Od setkání v La Isla, kdy se naše cesty rozdělily, uběhlo skoro 14 dní. Padneme si do náruče a já konečně můžu zpomalit a nechat davy valit se kolem. Protože už je jasné, že spolu těch 5 závěrečných km dojdem. Oba máme spoustu zážitků na povídání!

A po 5 km přichází chvíle, kterou jsem si tolikrát představovala předem. Při vstupu na náměstí před katedrálou, které je cílem všech poutníků, nás provází slunce a dudácká hudba, a já se neubráním dojetí. Dokázala jsem to! Dokázali jsme to! Nohy i hlava vydržely a navíc nám vyšlo dojít do cíle společně a sdílet tu jedinečnou chvíli...Kolem jásají ostatní hloučky lidí radostí nad shledáním s dalšími spolupoutníky a celé mi to připomíná eufórii na konci půlmaratonu v Praze nebo závěrečné minuty filmu Láska nebeská. Na jediném místě obrovská koncentrace pozitivních emocí!

Po pořízení fotek a videí míříme do úřadu, kde se vydávají compostely, tedy potvrzení o absolvování pouti. Nejdřív musí poutník provést registraci online, a to mu po potvrzení vygeneruje QR kód. S tím už může vstoupit do úřadu a sejít o patro níž do místnosti, kde jeden člověk po kontrole QR kódu tiskne na obrazovce automatu tlačítko a předává poutníkům papír s pořadovým číslem a dalším QR kódem. Po načtení tohoto kódu se na mobilu zobrazí vlastní pořadové číslo a aktuální vyvolávané číslo. Z toho se dá odvodit délka čekání.

Rychle zjistím, jak to funguje, seženu číslo pro Thanga a jdeme se najíst. A pořádně! Dáme si chobotnici, krevety, jehněčí a salát a na závěr dezert 🙂. Thang pak rychle musí pro compostelu a je čas se rozloučit a vyprovodit ho k taxíku na letiště. Jsem strašně vděčná za tohle krásné setkání, které mi Camino přineslo. A oba s Thangem víme, že se nevidíme naposledy...

Pak se jdu ubytovat do hostelu a zajdu si pro vlastní compostelu. Po jejím vyzvednutí mě čeká další radost, protože se potkám nejdřív s Jenovieve a Hervem z francouzského Brestu, co absolvovali stejnou cestu, jako já, a pak ještě se skupinou poutníků, s nimiž jsme se opakovaně potkávali na Caminu Primitivo. A když si zajdem udělat společné foto ke katedrále, přivítá nás tam Ital Mattia! Je to velká radost se zase vidět se všemi! Trochu se rozprší, tak společně zajdeme na víno. V zapadlém baru nás pobaví nevrlá starší paní, která není úplně nadšená z tolika zákazníků najednou. Když chci víno, které není suché, opáčí, že žádné jiné než suché přece není. A když za mě Javier žádá, jestli můžu nejdřív víno zkusit, územní nás hláškou, že víno se nezkouší, ale pije 🙂. Vítejte zpět v realitě 🙈. 

A zase přijde čas se rozloučit. Jdu se ještě na chvíli projít městem a to mě překvapí svou velkolepostí. Představovala jsem si jeho památky v mnohem menším měřítku. 

Moje nohy si ale brzy začnou žádat zaslouženého odpočinku a tak zbytek prohlídky nechám na zítra. 

Zítra by měla dorazit další skupina lidí, se kterou bych se ráda viděla, tak snad si tu dnešní euforii o chvilku prodloužím...

32: Melide - Arzúa-Burres - 20,5 km (3.6.2022)

Město Melide opustím ráno v 7:45 hod. Po odchodu z albergue se ještě zastavím u kašny s pitnou vodou a dál k mému údivu celých 1,5 km nepotkám žádného poutníka. Na to, že se v Melide setkávají Camino Francés a Camino Primitivo, to je překvapení. Ale netrvá dlouho. Kolem 2. km za Melide dohoním prvního pomalejšího člověka a pak už to jsou skupiny lidi, připojují se cyklisti a lidi z albergue za Melide. V jednom momentě se setkám s Italem Mattiou, kterého jsem naposledy viděla ještě před Hospitales, cca 4 dny nazpět. 2x během dne si můžu vybrat na trase ze 2 variant, v jednom případě jdu s většinou a ve druhém volím méně frekventovanou trasu a dám si pauzu na snídani.

V prvním městečku za Melide získám v místním otevřeném (!) kostelíku první razítko dnešního dne. V jednom kopci pak dojdu mladého kluka s neúměrně velkým batohem. Dáme se do řeči a potvrdí mi můj dojem, že jde z daleka, až z Francie a v nohách má dvojnásobek toho, co já. Francouz Juri je dle svých slov z excentrické rodiny a velmi zcestovalý. Jen v Africe byl ve 4 zemích a to ji procestoval nejmíň ze všech kontinentů... Studoval nějakou dobu lékařství, ale nakonec skončil u klinické psychogie, ale standardní života ho moc netáhne. Povídáme si o životě ve Francii, o politice, cestování, překračování limitů (např. v horách v Jižní Americe dělal skialpinismus) a excentrickém bratrovi, který je expert v oblasti dronů pro zemědělství a chodí do práce oblečený v kůži a třírohém klobouku ☺. 

Po společném posezení v kavárně v Arzúe se rozloučíme, zajdu si nakoupit a čeká mě posledních pár km do albergue Heidi's place, což byl tip od Paula, který tam spal cestou ze Santiaga. 2 km od albergue se spustí déšť - jeho hustší část přečkám pod stromem a částečně v něm jdu dál. Při příchodu na místo už neprší, i když do večera se ještě objeví několik přeháněk. Na místě už čeká Sang, velmi vtipný důchodce z Michigenu, s původem v Jižní Koreji, za chvíli na to se objeví Španěl Rafael a Němka Barbara, kterou jsem potkala v La Isla na Norte. Později nás doplní 5 holek, které se potkaly během cesty - 4 Američanky - Jillian, Melina, Maddy, a Bree, a Němka Martina.

Včera, když jsem mluvila s partnerem, trochu jsem si postěžovala, že už se mi stýská po jídle, které si dělám doma, jako jsou třeba masové nudličky a nějaký ovocný koláč. V 7 hod večer Heidi podává večeři - cuketovou polévku, krocaní nudličky na zelenině s rýží a třešňový koláč 😍 a červené víno. Všechno je vynikající! 

Povídáme si o tom, co nás přivedlo na Camino a co jsme při cestě zažili. Sang je matematik, v důchodu, stejně jako Barbara, která dělala v HR. Oba využili toho, ze už nejsou vázáni na práci, Sang chtěl i poznat Španělsko. Holky z USA byly víceméně vyhořelé z práce a vzaly to jako možnost se zklidnit a najít balanc v životě, nebo si vyzkoušet vlastní limity. Rafael je tu mimo jiné z náboženských důvodů.

Poté nám Heidi přijde orazit kredenciály a vybrat peníze. Vypráví nám o svých zážitcích coby hospitalery, tedy majitelky albergue. Nezapomenutelná je historka o dopisu z Vatikánu a následné návštěvě dvou kardinálů v jejím albergue, nebo o tom, jak začala pomáhat poutníkům jen tak z dobrého srdce, až se od nich dozvěděla, že je vedená v průvodci pro poutníky jako majitelka albergue dávno předtím, než ho vůbec otevřela.

Ale i tento poslední kouzelný večer má svůj konec a mě zítra čeká posledních cca 34 km, které musím zvládnout do brzkého odpoledne, abych se nakonec přece jen stačila potkat a rozloučit s Thangem, který navečer odlétá domů.

31: San Romao -> Melide - 26,5 km (2.6.2022)

Probudím se kolem 7. hod a za chvíli už z albergue odchází první poutníci. Mně se dnes nechce spěchat a těším se na ovocný salát. Mám totiž v batohu banán a broskve a v přízemí jsem večer viděla jablka, pomeranče a hrušky připravené na snídani formou samoobsluhy. Tedy kromě tradičních sladkostí zabalených v igelitu jako všude, kde nabízí snídani. Ale kromě podšálků žádná miska, ani talíř. Naštěstí bageta je na velkém vyřezávaném prkénku a u ní nůž. A na poličce sáčky. Takže si poradím: prkénko otočím a co nakrájím, šup s tím do sáčku 🙂. Pak to všechno promíchám a jde se snídat zase něco zdravého. 

V tu dobu už jsem v albergue úplně poslední. Před půl hod odešel pár Američanů ve středním věku, kteří podle svých slov přijeli na Camino kvůli jídlu 🍲. To je velmi originální důvod 🙂. Na pánovi je to dost jasně vidět. Ale zase mu to celkem šlape, jak uvidím za další půl hod, když je doženu. 

 

Potom už mám téměř celou trasu sama pro sebe. Kupodivu, dnes už to není po rovině, jak se po včerejšku zdálo jasné, ale celkem pěkně nahoru a dolů, hodně lesem a trochu po silnici. 

Do Melide dorazím po 28 km a dnes cítím, že je to tak akorát. Svůj albergue najdu hned na kraji města, je celkem pěkný a rychle provedu očistu. Jen na WC mě zarazí hnědá voda, a později i při praní... 

Je krásně a čas na pořádné jídlo. Na recepci mi doporučí 2 pulperie, alias restaurace, které dělají čerstvé chobotnice. Podle googlu si vyberu jednu z nich a za chvíli už sedím u sklenky "tinto de verano" (limonáda+červené víno) a porce nakrájené chobotnice. Venku se mezitím spustí liják. Když dojím, liják je pryč a můžu se vrátit. 

Já hlava dubová! Zapomněla jsem na razítko! A protože už su na posledních 100 km a za 1 den potřebuju 2 razítka, abych v Santiagu dostala potvrzení o pouti - tzv. compostelu - musím zpátky 🙈. 

V hostelu mě osloví jedna Francouzka, jestli jsme se už neviděly. Mám stejný pocit a když se pobavíme i s jejím manželem, je to jasné - jdeme celou cestu stejně 😀. Potkali jsme se už v klášteře v Laredu, poté u padre Ernesta ještě na Camino del Norte a teď v Melidě potřetí. V počtu celkově nachozených kilometrů se dokonce lišíme jen o 2 km! Neuvěřitelné! 🤩 Pro Jenevieve a Hervého je to už 5. camino, snaží se jít každý rok jedno od chvíle, co odešli do důchodu. Hervé dřív běhal maratony a jejich syn běhá ultra traily. U stolu s námi později sedí další Francouz a pak Portugalec, který má dnes za sebou 66 km... A trasu Camino Primitivo z Ovieda do Santiaga dá za 6 dní 😵‍💫. 

U společného stolu zjistím, že tu v albergue vlastně nemají vůbec pitnou vodu, tak vodu na zítřejší den budu muset najít zítra ráno. 

30: Castroverde -> San Romao - 41 km (1.6.2022)

V noci jsem se neustále budila, protože jedna paní brutálně chrápala, a ani moje super špunty nepomohly. Když je konečně čas na vstávání (tj. 5:35 na mých hodinkách), venku prší. Balení proto protahuju a moc se mi ven nechce. 

V 6:10 hod déšť ustává a konečně vyrážím do tmy. Opět vyberu cestu po silnici, kdy se vyhnu mokré trávě a je na ní líp vidět. 

První polovina trasy, do města Lugo, je kromě jednoho táhlého kopce celkem po rovině, vede po lesních pěšinách nedaleko hlavní silnice, až se na ni přesune. Těsně před městem mám kolem sebe stále slunečno, jen nad městem v dohledu se začne tvořit oblak mlhy. Když mi mapa ukazuje, že do centra města to mám 1,5 km, z mlhy se stane šedá clona a spustí se docela hustý déšť. Zakotvím na zídce pod velkým a hustým stromem. Ale déšť nepolevuje, a proto pokračuju do města. A je to tady, velká cedule LUGO100, značící, že od mého cíle - Santiaga - mě dělí posledních 100 km! Člověk by normálně nečekal, že ho nějaká cedule s informací o 100 dalších km potěší, ale těch 700 nachozených kilometrů změní perspektivu 🙂. 

Těsně před vstupem do historického centra přes 1. městskou bránu si po levici všimnu sympatické kavárny, ze které se line teplo a je rozhodnuto. Sundávám mokré pončo a za chvíli už sedím v teple, u horkého čaje a čerstvého crossaintu a pozoruju liják za okny. 

Po hodině přestane pršet a tak přes centrum pokračuju ke katedrále. Tu si nechci poté, co jsem v Oviedu prošvihla otevírací dobu tamní katedrály, protože mi nebylo dobře, nechat ujít. 

Katedrála v Lugu nabízí poutníkům slevu 2€ z celkových 6€, tak toho využiju a následující hodinku strávím prohlídkou muzea v horní části katedrály a samotnou katedrálou. Peněz za prohlídku rozhodně nelituju, katedrála je nádherná. 

Ještě nákup v Mercadoně a hurá do druhé části dne. Samotné Lugo leží v údolí na kopci, tzn. že před městem musíte sejít do ďolíku a pak zase do města vyjít nahoru, a když odcházíte na druhé straně, tak zase nejdřív sestoupáte a pak musíte do kopce. A pak už víceméně po rovině a po silnici. Nicméně provoz tu není velký. V jedné dědince najdu parádní odpočívárnu s WC, krytým posezením i automatem na jídlo a pití. 

Dneska potkávám vedle klasickych domů velké množství malých domečků na různých typech podstavců. Nakonec mi to nedá, zastavím místního člověka a zeptám se na ně. Jsou to hórreos, stejně jako velké dřevěné stavby na kamenných jehlanech  v Astúrii. Slouží (sloužily) pro dosušení úrody, především kukuřice, zavěšené uvnitř). 

Můj dnešní cíl, albergue O Cándido v San Romao přijde v pravou chvíli, po dnešních celkových 41 km, kdy se spustí déšť jen asi 10 min po mém příchodu. Je tu pár lidí ze Španělska a 2 Američani a všichni si zabrali menší pokoje a na mě zbyde pokoj s palandami pro 8 a mám ho celý pro sebe a dokonce i s přímotopem🙂. Takže prádlo je ještě před spaním suché.

Musím se obsloužit sama, a stejně i ráno, protože hospitalero dorazí jen na otočku vybrat peníze a připravit Španělům večeři. Připomíná mi to tu duchem Hospodu na mítince 😉. 

29: A Fonsagrada (O Piñeral) -> Castroverde - 29 km (31.5.2022)

Budíček jako včera a v 6 hod už vykračuju po silnici. Po silnici proto, že potmě v trávě a v lese moc nevidíte, kam šlapete, ale na cestě to s čelovkou ujde. A navíc se vyhnu ranní rose v trávě. Kolem 6:10-6:20 hod začnou kokrhat kohouti a sluníčko se nezadržitelně dere mezi mraky. 

Po silnici šlapu až do první dědinky, kde se musím vrátit na trasu Camina Primitivo. Ta velmi záhy vede nahoru k větrným vrtulím, ale také k malé kapličce a starému hospitalu. 

Tady se zastavím s malým vysvětlením: slovo hospital ve španělštině znamená jak špitál, tak i místo, kde se přechodně ubytovávali chudí a poutníci, v Čechách bychom řekli pocestní. Všechny ruiny, příp. i zachovalé stavby těchto hospitales na Caminu Primitivu sloužily jako nocležny, většinou na odlehlejších místech v kopcích, kde byla nouze o přístřešek, za často nehostinných podmínek. 

Z tohoto místa jsou krásné výhledy daleko do kraje, slunce už se vyhouplo nad mraky a další trasa vede převážně lesními pěšinami. Cesty jsou malebné, ptáci vyzpěvují jak o život a kromě nich je kolem nádherné ticho. A do mě vstoupí dřívější pocit poutníka. Opustil mě někdy kolem Ovieda, kde se objevili turisti, poutníci na cestě začali povídat hlasitěji a energie kolem mě se změnila. 

Ale dnes je to jinak. Posvátné ticho kolem vstupuje i do mě a zase je mi na cestě dobře. To se pak všechna stoupání i klesání zvládají o poznání líp. 

Dnes těch celkových nastoupaných i vystoupaných metrů bude skoro 900. Řeknete si: co to je, standardní výšlap v horách. Ale s 10 kg na zádech a 700 km v nohách tahle převýšení dostávají jiný nádech (něco jako tortura 😁). 

Lesní pěšiny střídají občas stezky kolem silnice nebo i chození po silnici, ale není jich moc. Resp. v téhle fázi dám přednost asfaltu po rovině před stoupáním v lese 🙂. 

Pred závěrečnými 5 km přichází rozhodnutí - levá nebo pravá pěšina? 

V té chvíli uslyším klapot koňských kopyt a přede mnou se na levé pěšině zjeví nefalšovaný španělský kovboj na koni a a s druhým koněm po boku. Je rozhodnuto, jde se vlevo 😜. 

Později se s ostatními shodneme, že levá pěšina byla přímo pohádková. A dovedla nás až do dnešního ubytování. 

Když mám hotovou odpolední rutinu a odpočinu si, dorazí Bertie a za půl hod už sedíme v restauraci a dávám si mořského okouna. 

Jak počasí celý den drželo a poslalo na mě jen lehoučké mrholení, při odchodu z restaurace a poté z obchodu zmokneme a prší už po celý zbytek večera. Poprvé za celou pouť využiju sušičku, kterou mají zde v albergue (nejsou všude) a zmoklé oblečení i vyprané prádlo ze šňůry letí dovnitř. Ráno tak budu moct zase vyrazit brzy, čeká mě dloouhý den... 

Večer slaví italská poutnice narozeniny, a tak proběhne improvizovaná oslava. V albergue kuchyně sice je, ale není v ní vůbec nic - ani lžička, police jsou úplně prázdné. Italové ale seženou veškeré vybavení v obchodě, včetně hrnce a tak dojde i na slibované špagety. 

28: Grandas de Salime -> A Fonsagrada (O Piñeiral) - 29 km (30.5.2022)

V 5:35 hod budíček, v 5:57 hod startuju. Ještě za tmy opouštím tiché městečko a stoupám do kopce za ním. Dnes má pršet. Cítím, že nade mnou je zase poklice z mraků a za chvíli v kopci jsem i v lehké bundičce jako v sauně. Dnes kvůli mrakům nevidím východ slunce, ale těší mě i samotné rozednění, naplno je světlo v 6:45 hod. Cesta vede přes lesy, pole a malé osady. Zase mě čeká několik setkání se psy navolno. Jeden chlupatý prťavec po mně z ničeho nic vystartuje a když výstražně bouchnu bambusem do země, už je tu ve dveřích majitel a prý ať psa tou tyčí nebiju 🙈. 

Cesta se potom vine přes kopce s větrnými vrtulemi. Je třeba je samozřejmě vystoupat, ale výhledy na vrtule nade mnou jsou natolik zajímavé, že stoupání rychle ubíhá. A pak se vrtule těsně nade mnou rozběhnout... Je to zajímavý zvukový zážitek v tom ranním tichu a taky to ubere na teplotě a přidá na foukání kolem mě.

 Od vrtulí vede příjemné klesání lesní cestou a pak nastává největší milník za posledních pár dní: Těsně před 10. hod a po 15 ušlapaných km přijde ukazatel s oznámením, že se nacházím na území Galicie a do Santiaga zbývá 165 km 🙂. Poté stezka kopíruje hlavní cestu, až před městečkem Fonsagrada strmý kopec otestuje zbytky mých sil po 25 km. Následuje nezbytná zastávka v obchodě a na oběd v podobě kotle bramboračky s kapustou zajdu se dvěma poutníky - Carlotou ze Španělska a Cedricem z Belgie. 

Ještě 4 km víceméně mírného klesání pěšinami kolem hlavní cesty a je tu dnešní cíl -  albergue Complejo O Piñeiral. Večer ještě ozvláštní příjezd aut značky Lotus a jejich přehlídka před restaurací pod albergue. 

27: Berducedo -> Grandas de Salime - 20 km (29.5.2022)

 V 6 hod mi zavrní hodinky na ruce, beru do ruky spacák, batoh, hůl a mobil a přesunu se z pokoje do kuchyně, abych přebalila batoh a nikoho nerušila. Stejný nápad mají další 4 lidi, takže zrychluju a v pořadí druhá opouštím albergue. Začíná se rozednívat. U druhého albergue vidím další poutníky, tak nasazuju tempo a frčím do kopce. Zhora je vidět, jak se v údolí v dálce válí mlha a nebe se barví lehce červánkově. Ticho kolem je okouzlující. Druhá strana kopce vede částečně lesem a částečně po silnici až do malé vesničky A Mesa. Nad vesnicí se točí několik větrných vrtulí, v této chvíli zbarvených do zlatavé barvy vycházejícího sluníčka.

A pak přichází první dnešní výzva - prudké stoupání směrem k vrtulím. Sice se jde po silnici, ale i tak ze mě leje fest... Ale ten výhled shora 🤩! V pozadí vykouklé sluníčko, údolí zalité bílou pěnou mlhy a nad tím kopce s větrnými vrtulemi a stády dobytka... Dám si pauzu a užívám si nádherné scény. V tom asi 30 m ode mě zmerčím pohyb - hop hop a ona to dospělá lasice! Poprvé toto zvířátko vidím na živo a i když to trvá ne víc než 5s než zmizí v křoví, mám z toho velkou radost. Po včerejší malinké lasičce, která těsně přede mnou vyhopkala na cestu a zase si to rozmyslela, je to teprve druhé divoké zvíře, kromě ptáků, které jsem tu za celou dobu zahlédla. 

Je čas přejít od výstupu k sestupu, protože ten bude tvořit větší část dnešní trasy. Kopec za vrtulemi je poměrně strmý, ale cesta dolů vede cik cak a dá se celkem dobře zvládnout. Jen mám dilema: na druhé straně leží ještě větší vrstva bílých mraků a to znamená, že většina sestupu je teď v mlze = bez výhledů.

Volím výhledy, proto vytáhnu karimatku a budu čekat. Při tom zaslechnu pohyb a vida, srnka! Tak přece tu jsou. Čas využívám k uvolnění kapacity mobilu, protože se mi povážlivě zmenšila.

Do hodiny projdou kolem cca  dvě desítky poutníků, a pak se objeví známý Thorben. Protože rád fotí a tahá kromě batohu na zádech i zrcadlovku v brašně na břiše, připojí se ke mně a užíváme si okouzlující scenérie. Vypráví mi, jak ho první Camino změnilo tak, že úplně změnil svůj život. Prodal všechno a nechal původní práce, aby mohl cestovat a užívat si přírody jako na Caminu. Teď pracuje s postiženými lidmi a svou práci miluje, těší se do ní každý den.

Takových lidí popravdě moc neznám...

Kolem půl 10 se mraky rozpustí a před námi se otevře velkolepá scéna s protějšími kopci a horami v dálce a nad ní je modrá obloha posetá bílými beránky...🌞

Sestup má několik km. Po cca prvním kilomentru se otevře pohled dolů natolik, že se konečně objeví důvod délky dnešní trasy - přehrada Salime na řece Navia. Její část je potřeba obejít až na protější stranu.

Za přehrazením následuje výstup po silnici a posledních 1,5 km lesem až do vesnice Grandas de Salime, kde mám rezervovaný albergue.

Poprvé se mi podaří dát si pořádný oběd - z menú del día si vyberu salát, dušené jehněčí a ananasový dortík a je to všechno výborné. Společnost mi dělá Francouz Stephan a když po vínu, které je součástí menu, objedná ještě digestiv, odcupitám pak do albergue pěkně pinknutá🙂.