Cesta z Bartošovic začíná po silnici, ale celkem záhy se stočí do lesa. Po intenzivním stoupání se promění v lesní cestu po rovině a pak z kopce až k Orlické chatě u Rampušáka. Kousek nad ní nás zaujme kříž s nápisem z roku 1935. Nápis na něm je v němčině a připomíná smrt 28letého sedláka Rudolfa Weisse z Balzdorfu, který zde tragicky zahynul při svážení dlouhého dřeva dne 18. 1. 1935 a ještě tentýž den zemřel.
Pod chatou nás zase pobaví dětská fantazie, s jakou tu jsou u paty stromů postavené domečky a cestičky pro skřítky.
Na mapě značící Stezku Českem je vyznačený podivný pahýl. Soudím, že tam zbyl z původní trasy, která nevedla přes Neratov. Honza je jiného názoru a tuší nějaké překvapení. Sednu si teda na klády a on se (s plnou polní) vydá do prudkého kopce. Za 10 min je zpět a je mi jasné, že jsem o nic nepřišla 🙂.
Lesní cesta po rovince nás zavede až k Pašerácké lávce. Ta původně sloužila pro potřeby dřevorubců, ale místní ji začali využívat pro přenášení zboží, které se dalo za hranicemi v Prusku pořídit levněji nez doma v Rakousku-Uhersku. Pašoval se hlavně cukr, sacharin, tabák, cikorka a petrolej. A protože bylo široko daleko známo, k čemu lávka také slouží, začalo se jí říkat Pašerácká. Vedle lávky na skále jsou dvě pamětní desky, obě připomínají něčí kamarády, kteří už nejsou mezi námi. A taky to, že dnes klidná Divoká Orlice se může změnit v život beroucí živel.
Přejdeme po lávce a po lesní pěšině pokračujeme podél řeky. Lehké stoupání a terén najednou vede přes obrovskou skálu. Když opatrně scházím dolů, Honzovi za mnou to podjede, lehce mě vykopne dopředu a s velkou řachou padne na šutr pod sebou. Naštěstí to ztlumily jeho dlaně, takže to přežil vcelku a ve zdraví, uf. Zpod skály je výhled na parádní kamenný most. Jsme na NS Zemská brána a Zemskou branou se myslí celé údolí zařízlé v hřebenu Orlických hor díky Divoké orlici.
A pak už nás čeká delší ťapání po silnici, přes Čihák až k rozcestí České Petrovice - U Křížku (kolikáté Petrovice už to asi jsou za dobu, co jdem Stezku...).
Kousek od silnice je tu nádherné místo s křížem a dvěma vzrostlými jeřáby. Jen škoda těch papírových kapesníčků kolem, kolikrát přemýšlím, kde ti lidi nechali mozek...
Cesta se vine kolem pole s kukuřicí, až se za chvíli stočí do polského lesíka. V křoví tu jsou pozůstatky kamenného barokního domu a o kousek dál podobné kamenné pozůstatky barokní kaple.
Pěšina na okraji lesa a pole nás dovede až na rozcestí zvané Adam. Honzovi u piva v místním bistru nadhodím, že můžeme místo Baltic expressu z Lichkova jet do Prahy normálním vlakem přímo z Mladkova, který je odsud 3,5 km z kopce. Honza je s tím ok, jen se neshodneme, jestli jít zkratkou nebo po cestě. Honza volí silnici a já zkratku a v Mladkově na krásném květinami zdobeném náměstíčku na něj čekám asi 5 min na lavičce. A tehdy se mi to rozleží v hlavě. V nohách máme necelých 12 km a je teprv půl 1. Možná by šlo dojít až na konec etapy do Králíků...
Když Honza dorazí, překvapím ho návrhem pokračovat. A tak v potravinách dokoupíme proviant a vzhůru do kopce. A kopec to není ledajaký. Jak nám naznačí holčina z Prahy, první dnešní stezkařka z protisměru. Jde taky na etapy ze západu, jen Orlické hory si dala obráceně. Popřejeme si vzájemně zdatné nohy a hurá do krpálu.
Nejdřív dlooooouho po silnici a pak i v lese. Stezka vede po Hřebenovce a NS Betonová hranice.
Vystoupáme až na Vysoký kámen ve výšce 843 m, a pak už cesta vede po hřebeni. Jak název NS naznačil, celý hřeben je protkaný bunkry a tvrzemi, které za 2. svět. války sloužily či měly sloužit k obraně země před nacisty.
Betonových opevnění potkáme několik, u nejznámější z nich, Dělostřelecké tvrze Bouda, si dáme pauzu a Honza zbodne utopence. Kousek se vrátíme a pokračujeme kolem dalších bunkrů po zelené. Cesta z kopce na druhé straně je fakt strmá a klobouk dolů před všema, co to šli v opačném směru...
Od rozcestí Pod Pupkem přejdeme na žlutou a sotva vyjdeme z lesa, otevře se krásný a široký výhled do kraje a na protější pahorky. Už jen po rovině do Králíků.
Jen to má háček: vlak jede za hodinu a na nádraží je to 6 km. A tak začíná závod s časem. Honza v poklidu, ale moje tělo už protestuje a tak musím indiánským během. Nakonec to dáme i s 10 min předstihem 👍.
Stihnu si i smýt všechnu sůl z obličeje, jak ze mě lilo celou poslední hodinu. Ve vlaku se ještě prevleču do suchého oblečení a padla!
No, ještě není konec... V Ústí nad Orlicí čekáme na druhém nástupišti, kam má vlak přijet. Ještě se pro jistotu zeptám paní, která čeká na vlak a potvrdí mi, že rychlík by měl přijet sem. Cedule nikde, hlásí jen zpoždění, o kterém už víme z aplikace. Honza lelkuje po nástupišti, když si všimnu, že přijíždí vlak. Ale nejede k nástupištím před námi, ale za budovu nádraží na druhou stranu a má na vagónu nápis Praha hl. nádraží! "Honzi, drapni bágl a val, vlak přijel na druhou stranu!" Letím pro batoh, obíhám celou nádražní budovu, Honza v závěsu za mnou. Vletíme do nejbližšího posledního vagónu, padneme na sedadla a vlak se rozjede.
2 hod do Prahy jsou v poklidu, jen se zdá, ze kvůli zpoždění nestihneme návazný osobák. Ale i ten má zpoždění, a tak po jeho příjezdu se v klidu usadíme do vagonu a ... "Tyto vagóny zůstávají v Praze, musíte si přesednout do předních vagónů!", zahuláká průvodčí z nástupiště do vlaku. A tak potřetí v řadě sprintujeme, tentokrát už naposled. Ještě zazlobí jízdenka v aplikaci, ale vše se vyřeší a v 9 večer jsme konečně doma!
90 km za 3 dny v nohách a 6. etapa Orlické hory je za náma! A protože byla hodně bohatá na různé kříže a sochy, přidávám sem jednu koláž navíc.
Jeseníky, těšíme se na vás!