Proberu se po kompletně (💃) prospané noci a za chvíli slyším lehké ťukání na dveře. Když se u nás nic neděje, ozve se za dveřmi zvučný hlas pana domácího: "Dobré ráno! Snídaně!" Nechám Honzu vyběhnout z postele, a pan Král Honzovi podává tác se snídaní včetně omelety z několika vajíček a připomíná, že "jedno vajíčko je pro paní!"🙂 Říkala jsem mu totiž o bezlepkové dietě a že si ráno udělám kaši. Zdálo se mu to málo a tak je na tácu i miska ořechů a oloupané nakrájené jablíčko pro mě. A taky pečivo pro Honzu, mátový čaj, káva, marmeláda se snítkou pomněnek a čtyřlístek 🍀🙂. Úžasné!
Když se konečně pobalíme a sejdeme na dvůr, pan Král už je tu a ptá se, jak jsme se vyspali a jestli budeme chtít na prohlídku mlýna. Dnes už máme víc energie, takže batohy necháme na dvoře, dostaneme mobilní telefon s instrukcemi a jdeme sami na prohlídku. Prvních 10 min jsme na dvoře a poté se přesuneme do interiéru. Výklad je moc pěkný a informativní a seznámí nás s veškerými procesy ve mlýně, souvisejícími s výrobou mouky, a to na 5 patrech. Všechny exponáty jsou označené, takže při výkladu stačí sledovat čísla a hned se orientujeme.
Věděli jste, jak vzniklo "mít něco za lubem"? Ve mlýně se dozvíte, ze lub bylo oplechování mlýnských kamenů, mezi kterými se mlela mouka. Když se domlela, mouka se vymetla. Ale vždycky trochu zůstalo za lubem, a to zůstávalo mlynáři navíc k odvedené práci.
Ve spodní části je vidět plechový pás zvaný lub. Na dalším obrázku je pak vidět, jak vypadají kameny uvnitř pod lubem, které mlely zrno na mouku.
Takové kameny uměly namlít jen hrubou mouku. Když přišlo do módy kynuté těsto, které se dá dělat jen z hladké mouky, museli mlynáři inovovat a pořídit modernější mlecí zařízení, např. toto:
Prohlídka nás vyloženě nadchla, je vidět, že je to tu provozované s láskou a chtějí návštěvníkům předat informace zajímavou formou. V posledním patře je i výstava předmětů, které předkové běžné používali. Mezi jiným i ruční lis na ovoce, který sama používám při výrobě aroniovice.
Takže pokud máte rádi podobná zajímavá místa s géniem loci, nenechte se Wesselsky mlýn ujít.
Zažijeme tu i zpestření: nejdřív se ze mlýna snaží dostat čmelák. Okno nejde otevřít a tak ho opatrně beru do bundičky, seběhnu ven a vypustím na svobodu. V posledním patře s břidlicovou střechou zase na okénko doráží konipas, tak zopakuju proceduru: jemně ho chytím do bundičky, seběhnu a vypustím před mlýnem. Radostně udělá dvě vlnky v letu a je fuč.
Po prohlídce se ještě pobavíme s panem Králem (doporučím mu s takovým hlasem namluvit slezské pohádky pro děti 🙂), koupíme si jeho ořechovku pro srovnání s tou mou, kterou sama vyrábím, a už musíme uhánět, protože je půl 11 a nás čeká okolo 30 km.
Nasadíme tempo a vydáme se po silnici a po cyklostezce směr Odry. V místním Coopu (jsou tu snad líp vybavené obchody než u Prahy) doplníme energii na cesty a pokračujeme přes mokřad za městečkem podél Oderských rybníků.
V rákosí nádherně a hlasitě vyzpěvuje rákosník velký
Po cyklostezce se parádně šlape. Ale pak se na ní začnou objevovat obrázky s místním výrazem pro ně a jak jsme zvědaví, zabavíme se tu na delší chvíli. Navíc se s námi dá do řeči cyklista, kterého taky zaujmou.
Zaujal nás i mravenec se svou kořistí
Jak se blížíme k Jeseníku nad Odrou, na obzoru se objeví zřícenina hradu Starý Jičín. V Jeseníku má být pramen kyselky a zámek, tak si uděláme malou zacházku.
Cestu z Jeseníku volíme po cyklostezce, protože je přímější než oficiální Stezka. Za městem využijeme parádní odpočívadlo, které je součástí cyklostezky.
Moje levá noha začíná mocně protestovat, koleno se mi podlamuje a bolest se přenáší až do kotníku. Připomíná se mi tak Camino, které mě testovalo hodně podobně.
Ale Starý Jičín, kde se chceme najíst, se pomalu ale jistě blíží 🙂.
Honza vybral restauraci Zámeček pod hradem, kde se výborně najíme. Honza zbaští svíčkovou a já grilovanou zeleninu s haloumi sýrem.
A od restaurace prudce z kopce a dlouhé prudké stoupání do kopce. Nepřekvapí mě proto, když se na kraji silnice objeví cedule, že už jsme v Podbeskydí. Nahoře jsme odměnění krásnými vyhledy.
Krásně to tu voní a po cestě z kopce dokonce po straně objevím kolo medvědího česneku.
V obci Straník je hned několik zajímavostí. Na jejím začátku na nás shlíží ze srázu Panenka Maria:
Je to také místo zajímavé z hlediska geologie.
Uprostřed obce si všimnu čapího hnízda na sloupu u hlavní silnice. Nedaleko něj nám místní paní povykládá, že čápi sem lítají už 5 let a letos pár přiletěl v rozmezí asi 14 dní. Když se oba čápi před týdnem konečně shledali, bylo to prý velmi dojemné a čápi se dlouho objímali a laskali.
A odtud už je to víceméně rovně do Hostašovic, finále tohoto putování. Původně jsem myslela, že bysme mohli končit na Pustevnách, ale bude praktičtější se vrátit sem, a navíc potřebuju zregenerovat kolena, než se do těch beskydských krpálů vrátíme.
Je 19 hod a vlak jede ve 20:10. A u vlaků z Valmezu k nám vidím velikánská zpoždění... To se mi vůbec nelíbí, protože domů bysme se nedostali dřív jak ve 22 hod. Prohodím něco o stopování, ale Honza protestuje, tak aspoň jdeme ve směru nádraží. Najednou vidím startovat auto na druhé straně ulice v našem směru. Přeběhnu ulici, zaklepu na okýnko, které se stáhne a zeptám se překvapené paní, jestli nejede do Valmezu. A ona jede! 🙂
A tak naše putování končí andělem v lidské podobě, stejně jako začalo. A vůbec mě nepřekvapí, že paní pracuje v hospicu, protože tuhle práci dělají skvělí lidé. A tak než se nadějeme, jsme na nádraží ve Valmezu, ještě foto s paní na památku, velké poděkování a Honza je v šoku 🙂, jak jsme se tu tak rychle ocitli.
Stihnu ještě nakoupit, zavolat domů, že jsme nečekaně na cestě, a už nasedáme do zpožděného rychlíku. Ještě kvůli výluce přesednem na Vsetíně do busu a pak nás na nádraží v Lidči vyzvedne tatínek autem a huraaa, jsme doma a nohy nahoru a konec vyletu je tady 🙂 a po 223 km i zasloužený odpočinek.
Žádné komentáře:
Okomentovat