12: Laredo -> Güemes - 28 km (14.5.2022)

Ve spánku jsem cestovala letadlem a potkávala spoustu lidí. Alias noc v klášteře mi přinesla první sny zde na Caminu.

V 6:15 ho vstane jako první Tchaiwanka, rozsvítí si čelovku, obleče se do šustivého pršipláště a pak se začne balit 🙂. Oka už nezamhouřím, a tak před 7 hod slezu z palandy a taky balím. 

V kuchyňce jeptišky poskytly čajové pytlíky a tak ohřívám vodu v mikrovlnce, protože rychlovarná konvice chybí, jako i v mnoha jiných albergue.

A začíná etapa, kterou jsem pojmenovala podle MUDr. Jahelky: "Na pláže, pojďme na pláže, tam se všechno ukáže 🙂". 

Po snídani počkám na Larse a Thanga, a společně míříme kolem celé místní pláže (má cca 4 km) až k místu, kde přistává převozní loď a za 2 eura nás převeze do Santoñi. Kluci se na můj vkus loudají, tak se dočasně loučím a pádím vpřed. Cesta vede kolem zdi vězení a posléze podél druhé pláže. Tady mi to nedá, a uziju si krátkou pauzu pohledem na písek, nekonečné vlny a posloucháním příboje.

Z Lareda dnes vyšla spousta lidí, takže když se vrátím na stezku, hned jsem "ve vláčku" ostatních poutníků. V kopci jich pár predeženu a když se vyloupnu na druhé straně kopce, naskytne se mi pohled na nekonečnou širokou pláž, v jejímž začátku hned pod kopcem je písek posetý skalisky zvláštních tvarů a část z nich je navíc pokryta hráškově zelenými řasami. 

Kolem skalisek jsou občas "jezírka" z mořské vody, a tak neodolám, boty a ponožky jdou dolů a za chvíli už se brouzdám jezírky 🙂. Je tu spousta krásných pohledů k focení a tak fotím a fotím. Ani pak se mi nechce zpět do bot a tak celou pláž, která má odhadem kolem 5 km, jdu naboso. Na druhém konci pláže jsou na souši i zkraje ve vodě podobné skalnaté útvary a tak se kochám a kochám. 

Camino pokračuje přes město Noja, a dál vnitrozemím přes okolní dědinky a pole až do albergue La Cabaña del Abuelo PeutoGüemes, dnešního cíle po 28 našlapaných kilometrech. 

Chvíli jsem se zdráhala, jestli tu přenocovat, protože v některých recenzích na albergue se lze dočíst o komunitě zavánějící sektou a podobně.

Dorazila jsem sem napůl zvědavá a napůl rozhodnutá nenechat se zatahovat do jakýchkoli sektářských hovorů. Po příchodu jsem nabyla lehkého dojmu, že na těch názorech něco bude. To když mi různí lidé nabídli postupně se posadit, a nečekaně mi podali sklenici vody a sušenky. Musela jsem počkat na odbavení poutníků přede mnou, poté jako všude jinde vytáhnout doklad (občanku nebo pas) a kredenciál. Jen tady jsem knihu návštěv musela vyplnit sama, včetně kontaktů na mě, mé profese a věku.

Poté mi byla přidělena místnost a spolu s německou interní lékařkou Sofií mě tam odvedla jedna z dobrovolnic. 

Dostala jsem informaci, že se všichni sejdeme v 19:30 hod ve společné místnosti a padre Ernesto Peuto nás seznámí s historií a filozofií tohoto místa. 

Když jsme se sešli, padre se nám představil a sdělil nám, že toho večera se nás v albergue sešlo 70 poutníků z 18 zemí světa. Poté nám pověděl svou osobní historii (je mu 85 let) a jak ho cestování po 80 zemích světla a mise s analfabety v dědince Tresviso přivedly na myšlenku tohoto místa. 

Z vyprávění pochopím, že mám před sebou velmi moudrého člověka. Jedno z mouder, které zaznělo, bylo: nezanechávejte po sobě materiální dědictví, ale hodnoty. 

Po hodinovém vyprávění ve španělštině a tlumočení do angličtiny nás čeká společná večeře. Podává se zeleninová polévka, směs brambor, masa a zeleniny a jako dezert jogurt. Sedíme všichni kolem asi 5 velkých stolů, rychle se představujeme a za chvíli už běží konverzace jako na drátku. Po večeři zajdu ještě na druhé povídání padre Ernesta do zdejší Ermity, malé dřevěné kaple kulatého půdorysu. Namísto svatých jsou na stěnách zobrazení poutníci, protože jim je věnovaná. Ve 4 obrazech je zobrazen cyklus poutníka: na začátku je v běžném životě loutkou v zajetí konzumu. Vydává se na cestu, osamocený, jako individualista a postupně navazuje kontakty s ostatními. Druhý obraz zobrazuje poutníkovy nohy, ruce a oči, zaměřené na horizont. Poutníkovou společností se stává příroda: stromy, zvířata, země, voda, světlo - je součástí všeho kolem, lidského společenství. Následuje fáze, kdy si poutníci vzájemně pomáhají, sejdou se u jednoho stolu a sdílejí a na konci cesty nacházejí světlo. Pouť je cesta skrz temnotu noci za světlem, obrazně řečeno. 

Ernesto zdůrazňuje, že pouť do Santiaga nemá jako cíl Santiago, ale je to cesta k sobě samému a k jiným lidem a pochopení, o čem je vzájemnost a komunita.

Myslím, že to má v hlavě velmi dobře srovnané, i když pro některé lidi všechny tyhle myšlenky můžou zavánět sektářstvím.

Mně se tohle místo opravdu moc zalíbilo a fandím mu. Myšlenky Ernesta se mnou naprosto rezonovaly, protože celou dobu poutě se cítím svázaná s přírodou ještě mnohem víc než jindy. Kontakty s ostatními lidmi během poutě jsou inspirující, obohacující a pomoc ostatních je neocenitelná. 

V tomto albergue je, podobně jako v některých jiných, možnost pracovat na omezenou dobu jako dobrovolník. Tak třeba o tom do budoucna popřemýšlím 😉.

  

11: Islares -> Laredo - 14 km (13.5.2022)

Probudím se po jedné z nejlepších nocí tady. V noci pršelo, a déšť skrápějící stan mě krásně uspal. Kromě toho se mi podařilo poprvé všechno nabít a dopsat už v 22 hod.

Ráno si dám načas a vyrazím v 8:20 hod. Trasa vede nejdřív podél silnice, ale protože chci jít po pobřežní cestě, po pár km se stáčí do lesa. U vesničky Sonabia se cesta svažuje, aby po chvíli začalo stoupání po úbočí velkého kopce. Po pravé straně se otevře výhled na krásnou pláž, takže se člověk může kochat běhěm většiny stoupání. Zpočátku je třeba se prodrat křovím a trávou po dešti, takže jsem po chvilce jako zmoklé kotě. Ale nepřeberné množství rozkvetlých kytiček všude kolem mi zvedá náladu.

Nicméně, cesta nemá konce. Už jsem se dostala do úrovně mlhy v horních partiích kopce a přichází fáze, kterou jsem si pro sebe nazvala: Ty vole aneb Cesta za Mrakomorem. Náročnost stoupání se stále zvyšuje, v některých pasážích musím i po 4. Kolem jsou stále větší skaliska a všude mlha.

Pak se přehoupnu do roviny, lehce si odpočinu, přidám jednu vrstvu oblečení, ověřím si směr a stoupání pokračuje. A je čím dál horší a horší, až si nahlas párkrát ulevím: Ty vole, to je ale krpál!

Jsem vděčná za červené šipky, co mi ukazují cestu, a vůbec mi nedojde, že předtím jsem šla po černých... Připadám si jak princ Velen, který šel hledat Večernici a podstupoval při tom různé překážky 🙂. A tak lezu po 4, až se po půl hod dostanu do mini sedla. Když uvidím, že za ním je to ještě o kus horší, zkontroluju mapu. A sakra, su úplně mimo trasu a lezu na nějakou horu... Ty vole! No co, musím to zase zkrosit dolů... I správná trasa vede ještě značnou dobu do kopce, ale nakonec se přece jen vyloupnu z mlhy a přede mnou se otevře výhled na moře. Hurá!

Od té chvíle se utrpení změní v úžas nad krajinou a kochám se výhledy do krajiny. Procházím kolem eukalyptů a jen co vystoupám na další kopec, začne mi nad hlavou kroužit v majestátních obloucich hejno 5 mořských orlů. Krááása!

A za moment se otevřou pohledy na druhou stranu, kde tuším Laredo a jako z animovaného filmu se v dohledu tyčí z moře ostrov, který je zpola pokrytý bílou čepicí z mlhy.

Za pár zatáček se otevírá velkolepý pohled na město Laredo s ohromně dlouhou pláží. Vedle na vyhlídce se pasou na volno dva koně a celá scéna je tak ohromující, že zavolám domů našim přes Whatsapp, aby to taky viděli.

Na stejné místo přichází trojce starších Francouzů, tak jim nabízím společné foto. Každý z nich má na krku cedulku se jménem: Marii je 78, Claudovi 82 a Lucienovi 86 let! Jdou kousek Camina, a trochu to kombinují s veřejnou dopravou. Tomu říkám výkon!

A pak snadnou pěšinou dolů a za chvíli už jsem u dveří kláštera, kde dnes přespím. 

10: Pobeňa -> Islares - 25 km (12.5.2022)

Ráno se překonávám - celý albergue vstává v 7 hod, tak se připojím a startuju jako jedna z prvních v půl 8!

Cesta je nádherná - na začátku krátké prudké stoupání do schodů, ale od té chvíle už jen víceméně po rovině. I když je zataženo, po pravé straně si prvních 5 km cesty užívám pohledů na moře, pobřežní skaliska, ptáky nad hlavou a krávy na pastvině po levé straně. Když na chvíli vyleze slunce zpoza mraků, je to kouzelné ráno 🌄.

Na úrovni vesničky Ontón přechází pobřežní pěšina do vnitrozemí a následuje nezáživná pasáž podél silnice až do Castro Urdiales. V Ontónu se také člověk musí rozhodnout, zda bude pokračovat kratší (blíž moři) nebo o 5 km delší cestou. Rozhodnu se pro kratší. Zároveň jsem tady opustila nádherné Baskicko a v následujících dnech budu poznávat krajinu Kantábrie.

Castro Urdiales je přímořské město s lázeňskou atmosférou. Už potřetí se tu potkám s Francouzem Ericem a na kratičkou chvíli s Němkou Kim, která začala Camino včera.

Kochám se malým hradem a na poslední chvíli se mi podaří dostat se těsně před siestou do krásné katedrály vedle hradu. 

Oběd náhradím nákupem v Eroski a pokračuju směr Islares. 

Obyčejná cesta se po vesničce Cerdigo a místním, pro nás netradičním hřbitově, změní v magický les s kapradím a cypřiši a vápencovými kameny rozesetými kolem. Z útesů jsou nádherné výhledy na moře. Cinkání v dálce mi prozradí, že se tu pohybují zvířátka. Ovšem naprosto mě překvapí, když uvidím stádo ovcí 🐑 a za ním stádo koz🐐, jak suverénně projdou skrz zavřenou branku, se kterou sama musím značně hnout 🙈.

Z kopců se na chvíli spustí mrholení, resp. lehký deštík a poprvé na Camino dostává prostor moje nové pončo. Za půl hod na to už není potřeba a do Islares přijdu už s pončem sbaleným. 

Celý den se modlím, abych mohla spát pod střechou. Nakonec se mi přání splní a v kempu najdu útočiště v tzv. bengálském stanu, kde jsou 3 samostatné postele a jedna palanda. Spolu se mnou tu budou trávit noc postarší Ital a Němka a Švýcar středního věku. 

A dnešní překvapení ve sprše: první puchýř, mrška jedna! Nezpůsobily ho ale boty, nýbrž moje nové prstové ponožky. Už jen při spaní v nich mě bolely prsty a dnešní puchýř na prstě rozhodl, že půjdou na dno batohu a pokračovat budu už jen ve svých oblíbených froté ponožkách.

9: Bilbao -> Pobeňa - 30 km (11.5.2022)

Dneska se probudím v mizerném stavu, protože mě pořád něco budilo.

Asi i proto moje včerejší "blues" nálada pokračuje. Snídám už v 7:15 hod a když dorazí Lars, oznámím mu, že už odcházím, protože bych dnes byla špatným společníkem. Potřebuju se z té chandry dostat, a na to musím být sama. 

Nasadím rychlé tempo, které přeruším jen drobnými zastaveními, z nichž nejdelší využiju na oběd v podobě bramborové tortily. Během poloviny cesty konečně poprvé ve Španělsku poslouchám hudbu. Cesta je téměř rovná, vede podél moře a logistických areálů. Zpočátku je zataženo, 15°C, ale na část dne se ukáže sluníčko. Za Sesteem se výrazně ochladí kvůli studenému větru, který vane od moře. Teprve před dnešním cílem přichází menší kopec a po jeho překonání se konečně objeví moře. 

Po 30 km také vytoužený albergue a má volné postele, hurá! 

Během poslouchání hudby se mi podařilo dostat se z té mizerné nálady zkraje dne, ale v albergu jsou všude otevřené okna a je dost neútulný a tak na mě pro změnu padne smutek.

Ale po všech tradičních procedurách se ve dveřích objeví asijsky vypadající kluk a k mému úžasu na mě promluví česky 🤩! Udělá mi to velkou radost a je po smutku! Thang pochází z vietnamské rodiny od Náchoda, v Praze studoval antropologii a je právě po rozchodu se slečnou. Má na cestu poměrně omezený rozpočet, takže spí převážně venku. Povídá mi o zajímavých setkáních během Camina - zatím potkal buddhistu, taoistu a Francouze Erica, kterého znám z Guernicy.

Povídáme si o Caminu, a protože ho hodně zajímá nevšední potkávání se s lidmi, vyprávím mu o festivalu AfricaBurn.

8: Reflexe po 1. týdnu putování

Než jsem před týdnem vyrazila na pouť, hlavou se mi honila spousta otázek.

Teď se pokusím některé z nich zodpovědět, hlavně pro ty, kteří případně o Caminu taky uvažují.

Proč tam vůbec jít? Někteří lidé prostě rádi chodí a chtějí si to užít delší dobu. K těm se řadím i já.

Sama mám ale i další důvod : zajímá mě interakce těla a hlavy během poutě, protože tělo dostává po celou dobu zabrat. Po týdnu už je otázka "Co tě bolí? " zcela nesmyslná a místo ní nastupuje vhodnější otázka "Co tě nebolí?"😃. Protože bolí kolena, ramena, záda, odřené kyčelní klouby a sem tam i ruce kvůli skřípnutému nervu.

Protože všechny ty kopce nahoru a dolů je třeba projít. Všechna kila na zádech odnést. Člověk potí každý den litry potu a po pár dnech každodenního praní se začne ptát, jaký to má smysl, když po prvním a zpravidla největším kopci daného dne bude zase zplavený jak kůň.

Ale jednak chcete mít kontakty s ostatními, a to, když smrdíte jako skunk, úplně dobře nefunguje 😉. A taky si chcete zachovat pocit důstojnosti vůči sama sobě.

Takže tělo chátrá a hlava se začíná ptát, jaký to má smysl. A začne předhazovat různé důvody, proč pouť nedokončíte...

Dnes jsme se oba na toto téma bavili u večeře s Larsem a na oba shodou okolností dnes přišla nečekaně po interakci s jinými poraženecká nálada. Oba ale taky víme, že nejlepší je se z toho vyspat a ráno to budem vidět líp.

Co se ostatních lidí týká, dost velká část poutníků je tu proto, že jsou v životě na nějaké křižovatce, po rozchodu, po odchodu z práce apod. a chtějí popřemýšlet, co dál. 

Někteří si odškrtávají položku ve svém "co chci udělat, než zemřu" seznamu.

Někdo chce zhubnout. 

Někdo chce být in, protože jít Camino je teď hodně in. 

Někdo si chce ulevit od stresu v práci.

Někdo je tu kvůli jídlu.

Jiný část trasy propije a moc si z ní nepamatuje.

A tak dál...

A kdo jsou lidé, kteří jdou Camino del Norte? Převážnou většinu tvoří Němci. Je jich nejvíc v každém albergue, ze všech věkových kategorií, zatím cca mezi 20 - 70 lety. Zbytek je velký mix Francouzů, Italů, Američanů, Holanďanů a dalších národností.

Vybavení na cestu: boty a batoh tvoří základ. Poměrně dost lidí jde v pohorkách, to mě překvapilo. Včera jsem se bavila s Američankami, a měly kolem 5 puchýřů z pohorek a záviděly mi moje nízké Salomonky Vaya. Když slyšely, že jsem je ani nepotřebovala rozchodit a hned jsem v nich vyrazila na cestu, po týdnu bez jediného puchýře, byly v úžasu. 

Co se batohu týká, je to velmi různé. Já jdu s objemem 40l, a každé ráno zápasím s jeho dovřením, Lars má 70l a při stejné váze objem nemusí řešit. 

Někdo nese 6 kilo, někdo 10, ale třeba dnes jsme potkali Frantíka, který jde z Francie kousek od Paříže a nese 16 kg, protože spí hlavně venku. 

V každém případě se každá váha pronese.

7: Larrabetzu -> Bilbao - 14 km (10.5.2022)

Dnešek začínáme v pohodě, protože ubytování v Bilbau, kam máme s Larsem namířeno, jsme si rezervovali už včera.

Startujeme v 8:30 hod, a protože obchody jsou ještě zavřené, nasnídáme se v dalším městečku - Lezamě. Za 3,5€ si dám bramborovou tortillu s chorizem a čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu. Cesta v první třetině vede podél silnice až do Zamudia, kde se stáčí do kopců a nás čeká nastoupat asi 300 m. Jakmile se přehoupneme pres vrcholný bod, objeví se krásné odpočívadlo speciálně pro poutníky s výhledem na Bilbao. Potom už jen pár km sestoupáme do města. 

Dnešní trasu jsem si naplánovala záměrně krátkou, aby zbyl čas na prohlídku města, zároveň jsem vyřídila potřebné věci a třeba i ulevila nohám.

V Bilbau mě okouzlí historický ráz centra - čekala jsem mnohem modernější město a jsem mile překvapená. 

Najdeme hostel, ale ještě není možné se ubytovat. Proto jen odložíme batohy a dáme si v jednom z menších barů víno a pincho. 

Protože jsem udělala check-in už včera online, v hostelu se celkem rychle dostanu na pokoj, vysprchuju se a vyperu dnešní propocené prádlo. Konečně můžu napsat blog dřív než v noci! (A taky se snad líp vyspím, protože jsem ubytovaná na čistě dámském pokoji. Lars totiž dneska vedle mě "řezal bukové" a probudil mě i se špunty v uších před 5. hod 🙄). 

Po siestě, která u většiny obchodů trvá od 14 do 17 hod, jdu vyřídit neodkladné. První zastávkou je prodejna Vodafone. Hurá, fyzické sim karty mají! Ale chlapec mi tvrdí, že ji za celé 4 roky, co tam pracuje, instaloval jen na Iphonech a nikdy ne na Androidu a že i manuál mají jen pro Iphone a že mi to možná nebude fungovat 🙈. S pomocí partnera na telefonu a své odhodlanosti ho přesvědčím, aby to i tak zkusil a po půl hodině a o 20 euro lehčí odcházím s nainstalovanou e-sim kartou a 50 GB dat na měsíc, uf. 

Teď pošta. Rozhodla jsem se totiž ulevit zádům a poslat domů náhradní boty, které mi jen překáží v batohu a ráno ho vždy jen tak tak zapnu. Domů letí i zbytečný kabel a pár dalších drobností a zítra bych měla mít batoh lehčí o 600 g. Stojí mě to sice i s obálkou 15 eur, ale co se dá dělat, záda a kolena budu ještě potřebovat.

Poprvé volám s partnerem a domů ze španělské sim karty a přesunuju se k velkolepé budově Guggenheimova muzea, kde na mě čeká Lars. Ten využil čas k nákupu nových trekových bot, protože se mu na starých pohorkách udělal ukázkový "krokodýl".  Na muzeum se podíváme ještě shora z nedalekého mostu a pak zamíříme do baru na pinchos a sangriu. Zpátky v hostelu jsme ve 22:15 hod.

6: Kanpantxu (Guernica-Lumo) -> Larrabetzu - 19 km (9.5.2022)

Po společné snídani s Larsem pokračujeme do města Guernica.

V centru vidím, zdá se, pěkný kostel. Při příchodu blíž zjistíme, že jde o místo pro parlamentní shromáždění provincie Bizkaia - Casa de Juntas. Vstup je volný a rozhodně návštěvy nelitujeme. Lehce se seznamujeme s místní historií, historií zdejšího dubu i třeba historickou metodou volení za pomoci kovových kuliček, do kterých se dřív vykládala jména kandidátů.

Guernický strom (španělsky Árbol de Guernica, anglicky The tree of Guernica) je památný dub, který roste před Casa de Juntas a symbolizuje tradiční práva obyvatel kraje Bizkaia a jeho obyvatel Basků. Strom je zobrazen na znaku a vlajce města. Aktuální dub je asi 4. v pořadí a trup původního stromu střeží malé sloupořadí.

Posléze pokračujeme k dalšímu ikonickému místu Guernicy.

Guernica je totiž známá jako oběť bombardování Legií Kondor nacistické Luftwaffe během španělské občanské války dne 26. dubna 1937. Nacisté, podporující generála Franka proti II. španělské republice, zde předvedli bombardování civilního obyvatelstva v dosud nevídaném rozsahu. O dva dny později vybombardovanou Guernicu dobyli frankisté.

Guernica je monumentální obraz Pabla Picassa. Je vysoký 349 cm a široký 777 cm. Picasso jej zhotovil za necelý měsíc. Zakázku mu už dříve zadala španělská republikánská vláda, obraz měl být součástí španělské expozice na Mezinárodní výstavě moderního umění a techniky v Paříži v roce 1937. Picasso práci odkládal, impulsem se mu nakonec stalo vybombardování města Guernica, které se odehrálo 26. dubna 1937.

Kopie obrazu je zobrazená na zdi nedaleko Casa de Juntas v původní velikosti. Před obrazem se setkáme s Erikem, Francouzem jdoucím Camino až z Bordeaux.

Je čas pokračovat a tak opouštíme zajímavé město a míříme do kopců. Ač mě ráno majitel AirBnB ujistil, že stoupání je jen na začátku a potom je cesta "suave" alias mírná, je to nahoru, trošku dolů a zase nahoru... téměř až do Larrabetzu. V kopci nad městečkem se na chvíli posadíme u místního domečku. Španělka, která tam sedí, má obavy, zda dole seženeme ubytování, protože od rána prý kolem prošlo 20-30 poutníků. Zkouší volat na stejné číslo jako já včera, ale stejně neúspěšně.

Na rozdíl od Larse doufám ve volnou kapacitu. A opravdu, v albergue v Larrabatzu je kapacita 11 postelí a jsme v pořadí 3. a 4. host.

Po sprše a praní se jdeme najíst. Ale je teprve 18 hod a restaurace vaří až od 20 hod. Hlad je větší, proto kupujeme bagetu a salám v blízkém obchodě a baštíme na náměstíčku před albergue.

Konečně mám čas vše dopsat, jen wifi tu chybí a nahrávání fotek mi sežere podstatnou část kreditu 😟.

5: Markina-Xemein -> Kanpantxu (Guernica-Lumo) - 22,5 km (8.5.2022)

Ráno si dáme s holkama a Larsem společnou snídani a vydáváme se na cestu cca po půl 10 hod. Jakmile projdeme město, cesta dostává podobný ráz jako včera. A to včetně podivné postavičky, se kterou se setkáme v klášteře Zenarruzako Santa Maria Kolegiata. Při příchodu do areálu konventu nás vítá téměř bezzubý mnich. Ptá se, odkud jsme a tak trochu násilně trvá na tom, abych ho objala. Což o to, z AfrikaBurnu su zvyklá objimat se s kdekým. Ale z toho objetí je těžké se vymanit. A to už za mnou přichází Johana a mnich objímá i ji a jsme jak v kleštích. Pod záminkou jejich fotografie rychle vyklouznu z objetí, dělám fotku a mizím dál do areálu konventu. Holky jsou trochu otřesené, ale i jim se nakonec podaří se osvobodit. Společně vstoupíme do zdejšího kostela, ve kterém u varhan právě dva mniši nacvičují společný dvojhlas. Necháváme se na chvíli unést atmosférou krásné hudby v historických kulisách. Jen co vyjdeme z kostela, objimací mnich je tu zas a opakuje se scéna z příchodu do areálu 🙈. Podle ostatních turistů, kteří sem dorazili auty, se zdá, že mnich rád objímá hlavně mladší kočky 😁.

Vedle tohoto zpestření nás při další cestě čekají už jen poníci, kozlíci, a další domácí zvířata.

U jedné kavárny se opět setkáme se sympatickými Španěly a Matiem.

A přichází nevyhnutelné loučení s Johanou a Miriam, které pokračují přímo do Gerniky-Lumo na autobus, aby se vrátily na studijní výměnu do Santanderu.

My s Larsem pokračujeme do Kanpantxu poblíž Gerniky, ale z jiné strany, kde jsme si přes AirBnB rezervovali pokoj u Ainhoa, který nás oba vyšel cca na 33 eur. Bohužel levný albergue v Gernice byl předem plně obsazený.

Pokoj je nádherný a postel superpohodlná, a tak cena tak moc nebolí. Majitelé nám pomůžou navíc objednat dovážku jídla z místní asijské restaurace. O večeři pro dva se nakonec ještě podělíme se 62letou Norkou Elsebet, která nás pozve na Lofoty, a starším Němcem s bolavým palcem.

Snažím se doplnit zápisky, ale únavou hodím čelo na polštář, a tak jdu na kutě.