Su dost velký kliďas. Ale jedna z mála věcí, co mě dokáže opravdu vytočit, je, když se nevyspím.
Spali jsme v penzionu Svatý Petr. Poměrně skromné ubytování za, na poměry Božího Daru, slušný peníz. Dostali jsme pokoj v podkroví. Skromný, ale naprosto dostačující. Jen už prvních pár kroků naznačilo následující problémy.
Celý pokoj příšerně vrzal. Ale žádné vrz vrz, ale pořádné PRÁSK PRÁSK!
Pak jsme zjistili, že stěny jsou asi z papíru a slyšíme od sousedů nejen slovo od sjilova, ale taky jejich PRÁSK PRÁSK!
Stačila k tomu krátká cesta do koupelny, asi 2 metry.
Ale člověk si říká: půjdeme spát, sousedi taky a bude klid. Velké kulové!
Usnula jsem poměrně rychle. Se špunty v uších, pro jistotu. Dokud mě neprobudilo známé praskání. A bylo to sakra blízko... Po vyndání špuntů jsem za chvíli přišla na to, že tohle zvukové peklo způsobuje partnerova postel, hned vedle mě, při každém jeho mikropohybu v rámci spánku 🙈. Neměla jsem to srdce ho probudit, protože by to nic nevyřešilo. A tak zbytek noci probíhal v režimu: můj mikrospánek - PRÁSK, můj mikrospánek - PRÁSK, můj mikrospánek - PRÁSK, atd. Prostě jedno velké utrpení. Do 6 ráno, kdy jsem se probudila a už neusnula.
Naštěstí v 8 hodin přišel světlý bod v podobě bufetové snídaně.
Rychlý nákup a rychlá káva v místní netradiční kavárničce a v 9:30 zahajujeme 1. den naší 2. etapy Stezky Českem.
Z hlavní cesty uhýbáme na červenou a stoupání do kopce mi vrátí myšlenky ke včerejší při v autě. Ještě daleko před Božím Darem můj partner tvrdil, že je na velkém kopci, zatímco já marně kontrovala, že v údolí. Kamarád jel na Boží Dar poprvé a čekal, co z toho vyleze. Když jsme pak dlouze klesali, začal se smát, že musí dát za pravdu mně.
Když teď stoupáme sjezdovkou, partner znovu obhajuje svoji teorii tím, že díky své nadmořské výšce to údolí být ani nemůže. Na Boží vyhlídce mě to tak rozesměje, že mi praskne žilka v nose a začne ze mě crčet krev, jak při zabijačce. Mobil od krve, bota od krve, 3 rudé kapesníky a furt to nemá konec... No hotové Boží dopuštění 😁. A při tomhle divadle potkáme první 3 stezkařky 🙄.
Snad to nebylo Boží znamení, co nás čeká v příštích dnech 🙂.
Čím víc se blížíme na Klínovec, tím víc lidí. Na samotném Klínovci je auto na autě a hlavně kolo na kole. Kromě češtiny slyšíme hojně i němčinu a podle masivních cyklistických masek kolařů je evidentní, že největším zdejším lákadlem je několik downhill tras vedoucích po druhé straně Klínovce.
My pokračujeme taky dolů, ale opačnou stranou kopce po sjezdovce. Kousek nad Loučnou okukujeme převážně žlutá sněžná děla, vyrovnaná ve dvou šicích proti sobě jako letky obrovských čmeláků.
Pod nimi sejdeme k posezení u lanovky a strávíme příjemnou chvíli s tatínkem a dvěma kluky, kteří za chvíli Stezku končí.
Odbočka a jsme v Háji. No, nakonec to tu není vůbec špatné 🙂. Vlastně je to pro mě nejlepší místo z celé dnešní trasy. Protože nad Hájem začíná stepní pasáž, se dvěma velkými kříži v kopci a několika uschlými, velmi fotogenickými stromy. Jen nějaký havran chybí na dokreslení atmosféry.
Ale za chvíli se plné atmosféry dočkáme v zaniklé osadě Königsmühle. V osadě stávalo šest domů, dnes po domech zbyly jen ruiny. Žili tu sudetští Němci, kteří byli po válce vystěhováni, a místo bylo vymazáno z map.
Dnes se o něj stará Spolek DoKrajin, který pomáhá oživit pamět a kulturu Krušnohoří.
Místo zdobí různá umělecká díla ze dřeva a kamene, protože se zde každý rok koná landartový festival, a zde si půjčím slova z webu festivalu: "kde se schází návštěvníci z Čech a Německa, aby si společně užili tzv. sudetský landart – specifický žánr, kdy je možné využívat bývalý stavební materiál, dřevo a další biomasu pro díla, která tématizují pohnuté osudy bývalých Sudet."
Místo má opravdu genius loci. Partner mě tu dokonce nosí na rukou 😉.
Další zajímavé místo čeká jen o pár km dál. Jde o bývalou vápenku, jednu z mála původních dochovaných v Čechách. Na místě je možné si domluvit prohlídku a zdejší informační tabule zajímavě ilustrují proces vyroby a historii vápenky.
U vápenky se potkáme s dalšími stezkaři, a míjíme se s nimi ještě asi hodinu.
Nedaleké nádraží v Kovářské je zajímavé tím, že se zde člověk může ubytovat ve vagonech. Bohužel je příliš brzy a pokračujeme dál.
A pak se zapovídáme, ztratíme koncentraci a zakufrujeme. Stojí nás to navíc asi 2 km, ale naštěstí je cesta malebná a téměř po rovině.
Když se přiblížíme k vodní nádrži Přísečnice, máme toho právě dost a už je nám oběma jasné, že dalších 8 km na Jelení horu, kde jsem chtěla nocovat, nezvládneme. A tak si vybereme nejbližší kopec a na jeho vrcholu rozbijeme stan a máme pro dnešek padla. A s luxusním výhledem na Jelení horu i v. n. Přísečnici.
Souhrn dne:
- 3 zakrvácené kapesníky a 1 bota
- v Háji to není špatné
- magické Königsmühle povznáší
- několik maličkých ještěrek
- zpěv budníčka menšího a králíčka ohnivého (zjištěno přes apku Merlin)
- 2 přejetí a 1 živý 30 cm dlouhý slepýš
- 2 km zacházky
- 3x zavazované šňůrky (partner), já nula 😉
- 4 dírky na novém merino triku (to si koupíte "hustý" pásek, který si nutně musíte vzít s sebou 😉)
- jeden úplněk 🌝
PS: foto jde odspoda nahoru.
