Spí se tu krásně. Asi do 5 ráno, kdy mě i přes špunty probudí "řezání" z vedlejší postele. Partner totiž v noci u hřbitova i přes péřový spacák prochladl a má rýmu ... Ne, prostě se na Stezce nevyspím 🙄...
Nachystám na snídani ovocný salát, skočím do obchodu na drobný nákup a vymýšlíme, jak dál. V NP České Švýcarsko se totiž stanovat ani bivakovat nedá a my to hodláme respektovat. Vyjdou nám z toho Jetřichovice a podaří se nám rezervovat stan s podsadou v objektu Jetřichovská ozdravovna.
Ale je tu nový problém: když propočítám celou trasu až z Děčína, vychází mi to na 44 km. A to v predikovaném hicu, s partnerovou rýmou a všemi výšlapy a sestupy nedáme. Můj kombinační mozek naštěstí funguje a vyjde mi nejlíp varianta uřezat nudnější pasáž z Děčína v délce 17 km a popojet autobusem do Hřenska, mělo by to pak vyjít na 27 km. Autobus jezdí po hodině a zrovna jede za 15 min od nádraží, před kterým bydlíme.
Mně stačí popadnout batoh, ale partner s pomalým startem a nezabaleným batohem má problém. STRES!!!! Na odchodu potká paní domácí, rychle vysvětluje, že musíme na bus, předáváme klíčky a paní už nás žene před bránu, ze autobus je tamhle naproti, vtiskne nám do ruky 2 pytlíčky s asijskými sladkostmi (majitelé jsou, myslíme si, Korejci) a běžím. BŘINK! Partnerovi vylítne mobil na zem z kapsy. Naštěstí nepadl přímo na sklo, ale lehce na roh a to mobil zachránilo.
Na zastávce máme nakonec pár minut k dobru a k našemu údivu v pátek o prázdninách jedeme téměř prázdným autobusem. V Hřensku vysedneme v 10 hod hned na nábřeží, abychom si obec prošli. Dolní panoptikum silně připomíná Petrovice. A do hlavy se mi vkrade parafráze z Cimrmana: Kde vlci hynou, Čech se přizpůsobí, a upravuji ji na místní podmínky: Kde Čechům byznys upadá, Vietnamec se přizpůsobí a ještě vydělá.
Po červené vystoupáme až k Pravčické bráně. U ní už počet návštěvníků citelně vzrostl, ale dovnitř jdeme ještě bez fronty. Kocháme se krásným výhledem, z horní vyhlídky i dnes zprostředkuju rodičům výhled přes whatsapp. Stačím se i podívat na výstavu fotografií pořízených na různých místech národního parku České Švýcarsko.
Když ve 13 hod odcházíme, na vstupu už se tvoří fronta. Výstup a sestup u Pravčické brány předznamená průběh celého zbytku dne. Nekonečné stoupání a klesání.
Z Pravčické brány se přesuneme po žluté do Mezní Louky a výborně se najíme v místní restauraci. Dáme si tu po jídle jako dezert napůl jiné hlavní jídlo - šišky s mákem, švestkami a tvarohem 😋.
A energie bude potřeba. Za obcí to je totiž krpál za krpálem až k Malé Pravčické bráně. Od ní zase sešup dolů a pak furt nahoru a dolů.
Platí to i u velmi speciální skalní vyhlídky - pozůstatků hradu Šaunštejn. Tyčí se nad turistickou stezkou přímo kolmo nad hlavou a cesta nahoru vede přes soustavu žebříků v soutěsce mezi skalami. Jeden z nich je nezvykle široký, ale taky téměř kolmý. Takže i když se normálně výšek nijak nebojím, když se pak podívám dolů, dvakrát dobře mi není. Zato ta odměna v podobě naprosto skvělého výhledu, ta je dokonalá. Trošku se nahoře zakecám s párem, který lezl přede mnou. Pani je místní a dobře to tu zná. Zeptám se proto na věc, která mi už týden vrtá hlavou. Za celou dobu jsme totiž kromě jednoho králíka neviděli žádné větší zvíře. Přisuzuju to požáru 2 roky nazpět, ale prý jsme jen neměli štěstí. Je tady hodně jelenů a paní předevčírem při cyklovýletu na sklonku dne potkala srnky.
Když leze partner, seznámím se dole s baťůžkářem Karlem. Je státní úředník a jde jen kousek Stezky do neděle. Chvíli jdeme společně a když se přiblížíme vyhlídce Ostroh, je jasné, že nám chybí čas a musíme udělat zkratku. Karel pokračuje na Ostroh a tak se rozloučíme a zvýšeným tempem pokračujeme k Vilemínině vyhlídce. Západ sluníčka nám uteče asi o 10 min, ale přesto ještě nějaký výhled máme. Zdržet se víc bohužel nemůžeme, protože dolů do cíle to máme ještě 1,5 km.
Začne se smrákat, a tak poprvé během našeho putování dojde na čelovky. Za chvíli je v lese taková tma, že bez nich by to vůbec nešlo.
Cesta vede strmě po kamenech dolů a totálně mi odrovná kolena i morálku. Když v 9 večer dorazíme do areálu Ozdravovny (byla postavena za první republiky jako ozdravovna pro chudé a nemocné děti pod záštitou T. G. Masaryka) a najdeme rezervovaný stan s podsadou, prvních 10 min jen sedím, hledím do plachty a nic neříkám. Partner mezi tím zajde pro vodu a udělá rychlé rizoto a čaj. Teprve potom se trochu vzpamatuju, jdu se vysprchovat a spát. Ale když se chystám lehnout, za hlavou mi leze asi 5 cm velký černý pavouk, o chvíli později z pod plachty vyskočí veliký cvrček a skočí mi do spacáku. To málem vyskočím já. O dalších 5 min se objeví další cvrček nade mnou na plachtě a mně dojdou veškeré síly. Zakutám se do spacáku a nazdar světe! 😴
