Technikálie: doplnila jsem všechny příspěvky o počty
kilometrů na trase za daný den a přidala videa s vizualizací trasy pod
fota u každého příspěvku.
Je to přesně 14 dní, co jsem skončila svoje první Camino v životě. Mám už dostatečný odstup (aneb jak se říká na AfricaBurn festivalu - prošla jsem dekompresní fází), a tak se pokusím shrnout, o čem Camino pro mě bylo.
Na začátku fakta:
Propůjčím si pár informací z wikipedie:
Svatojakubská cesta nebo Cesta svatého Jakuba je název
historické sítě dvanácti poutních cest, které vedou ke hrobu svatého
Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii.
Ve zdejší katedrále jsou podle legendární i písemně zaznamenané tradice uloženy
ostatky svatého Jakuba, Kristova učedníka. První doložená pouť k ostatkům
sv. Jakuba se uskutečnila roku 951 a vykonal ji francouzský biskup z Le Puy.
Podél cesty byly postupně vztyčovány orientační kameny, kamenné kříže, boží
muka a upravovány studánky. Vznikla síť 12 poutních cest, vedoucích z Itálie,
Francie i Portugalska. Dále při ní byly zřizovány kaple, kostely a kláštery,
poskytující poutníkům azyl. Roku 1993 byla svatojakubská cesta zapsána na
seznam světového dědictví UNESCO. Symbolem dlouhotrvající poutě se
již ve středověku stala mušle hřebenatky, kterou poutníci nosí viditelně
připevněnou na batohu. Od roku 1987 je na trasách platný systém značení pomocí
směrových značek se symbolem svatojakubské mušle a žlutých šipek.
Moje svatojakubské putování
Sama jsem si vybrala na základě
fotek, které jsem viděla na Facebooku od ostatních poutníků, kombinaci trasy
Camino del Norte a Camino Primitivo ve Španělsku.
Vyšla jsem z letiště v Irúnu (u San Sebastianu), trasu Camino del
Norte jsem opustila kousek za městem Villaviciosa a z Ovieda jsem
pokračovala až do Santiaga de Compostela po trase Camino Primitivo. (Tato trasa
se v Melidě spojuje se zdaleka nejpopulárnější trasou Camino Francés.)
Camino jsem odstartovala 4.5.2022 a do Santiaga dorazila 4.6.2022, s celkovým
počtem 815 našlapaných kilometrů (pozdější update: počet kilometrů byl v reálu asi o něco větší, protože hodinky Garmin byly nastavené na automatické zapínání a vypínání při detekci pohybu a zapínaly se se zpožděním. Přišli jsme na to s partnerem při pozdější společné procházce, kdy jsem měla stejné nastavení na Garminu jako na Caminu a jeho Garminy s jiným nastavením mu při asi 10km procházce naměřily asi o 2 km víc...).
Kdo jste počítal kilometry
uvedené u každého příspěvku, nebudou Vám sedět, protože jsem si počítala jak
kilometry na samotné trase, tak i mimo ni. Svoje trackování kilometrů jsem také
několikrát spustila pozdě, takže jsem pár kilometrů dopočítala k těm v trackeru.
Kilometry mi počítaly hodinky Garmin, kterým jsem věřila víc než aplikaci
Relive, kterou jsem používala na mobilu pro vytváření vizualizace svojí trasy.
Časy naměřené na hodinkách i v apce Relive neodpovídají, ale pro
představu, většinou jsem chodila cca 6-8 hod denně. A jedna zajímavost: když
jsem se v Santiagu znovu setkala s francouzským párem Jenovieve a Herve,
ptala jsem se Herveho na jejich finální počet kilometrů, protože je sčítal
stejně jako já – na samotné trase i mimo ni. Málem jsme se posadili oba na
zadek, když z něho vypadlo, že taky došel k číslu 815 kilometrů! Šli stejnou kombinaci tras jako já, stejně
dlouho, ale přece jen po cestě je spousta alternativních tras a odboček, takže
kdybychom to chtěli plánovat, nikdy by to takto přesně nevyšlo.
A teď slibovaná reflexe.
Proč jsem vlastně chtěla na
Camino? To je dlouhá historie. O cestách do Santiaga jsem se dozvěděla nějakých 8 let nazpět. V roce 2015 jsem
přemluvila kamaráda, aby se mnou absolvoval pražskou svatojakubskou cestu,
která startuje u kostela sv. Václava na
Proseku a končí u kostela sv. Jakuba u zámku ve Zbraslavi, s celkovou
délkou 34 km. Trasa se mi moc líbila a zůstala ve mně touha někdy se vydat na
cestu do samotného Santiaga de Compostela.
Vždycky byly ostatní plány
přednější, ale letos v únoru se zhmotnila moje největší noční můra z dětství
a odstartovala válka na Ukrajině. Přineslo mi to tak velký smutek do duše, že
jsem skoro nedokázala fungovat jako jindy. A proto se mi vrátila myšlenka na
Camino s tím, že za aktuální situace jsou veškeré životní jistoty ty tam a
že není na co čekat. Na začátku dubna jsem levně koupila letenky a začala se
připravovat.
Jak jsem psala na začátku blogu,
měla jsem pro Camino dva hlavní důvody. Prvním byla moje láska k chození.
Čím výš a čím větší rozhledy a panoramata, tím líp, a proto Camino del Norte a
Camino Primitivo. Druhým motivem byla interakce mezi myslí (hlavou) a tělem.
Přece jen, jde o měsíc neustálého fyzického výkonu, což přináší únavu těla.
Rutina těchto dní a tělesné strádání zase přináší výzvy hlavě, alias mysli.
Zajímalo mě, jak bude probíhat tato komunikace, co bude mít ve kterých chvílích
navrch a jak se s tím vlastně vůbec vypořádám.
Kdo jste četli blog od začátku až
do konce, víte, že bolesti přišly a pokoušely moje odhodlání. Když jsem po
prvním dnu, zdolání příšerného krpálu za Irúnem a prvních 27 km s 10 kg
batohem dorazila do hostelu v San Sebastianu, moje odhodlání ujít celé
Camino bylo značně otřesené. Byla jsem opravdu unavená, a když jsem volala
domů, kde že to vlastně jsem a co tam dělám, jen tak tak jsem neřekla, že to
nedám a balím to. Naštěstí tam byl Lars a musela jsem se držet 😉.
Taky fungovala počáteční euforie,
že jsem ve Španělsku, že jdu Camino, že to opravdu realizuju…endorfiny první
týden hrály velkou roli. A taky krása Baskicka.
A pak přišly mentální krize. První
po týdnu, za další týden druhá. První podvědomě odstartovalo přečtení příspěvku
na Fb, že známá dokončila Camino s průměrem 50 km na den. Vlastní
očekávání, jakkoli neuvědomovaná, se začala srovnávat s výkony ostatních a
do hlavy se valily myšlenky, jaký to má smysl, když ostatní jsou takoví borci a
jestli vůbec budu schopná dojít do cíle a že je to nekonečně daleko… Možná taky
stálý doprovod jiné osoby v prvním týdnu oproti původnímu plánu chodit víceméně
sama sehrál svoji roli.
Pak přišly bolesti kolen, kdy jsem
večer nemohla najít ani vsedě ani vleže úlevovou polohu a bolely a bolely. Pak
přišla bolest nártu a s tím i opravdový strach, že to je stopka. Hrozně
pomohlo, že v tu chvíli jsem byla už cca v polovině cesty a okamžitě
převážilo pomyšlení, že by byla hrozná škoda toho v tu chvíli nechat.
Pak se bolesti začaly stěhovat a
mně došlo, jak moc hraje v tom všem svoji roli psychika. Večer jsem
pečlivě bolavé klouby mazala a v duchu kolenům, chodidlům a vlastně celému
tělu děkovala, že mi umožňují tuhle bláznivou cestu podniknout a prosila je, ať
vydrží.
Když se přes den bolest ozvala,
zkoušela jsem našlapovat jinak, abych dané bolestivé části ulevila a ono to
šlo. Sice jsem třeba 4 hod pajdala, ale pořád jsem šla a to bylo hlavní.
A to poznání, že to jde, bylo
osvobozující.
Když jsem měla bolesti klíčních
kostí a skříplé svaly na lopatkách, povolila jsem ramenní popruhy a tíhu nesla
na bedrech. Když bolely bedra, popruhy jsem utáhla a tíhu nesla ramena.
Ve dnech největší únavy jsem si
ordinovala přestávky cca po 5 km a batoh okamžitě pokládala.
Každé ráno bylo prvních pár kroků
z postele utrpením, ale záhadně po nahození batohu na ramena a vydání se na
cestu byla bolest pryč a mohla jsem pokračovat.
Pak přišla druhá krize. Tu
odstartovalo opět podvědomí, když jsem se musela rozloučit s poutníky,
které jsem potkávala na trase Norte a jako jedna z mála jsem odbočila na
Primitivo. Ten pocit ztráty se sečetl s pocitem rutiny, kterou přinášel
každý den v podobě balení, praní, nejistoty ubytování nebo naopak nutnosti
dorazit tam, kde jsem měla rezervaci, potřeby se najíst atd. A já rutiny nemám
ráda… Opuštění výhledů na moře byla také svým způsobem ztráta. Změna krásných
scenérií na poměrně fádní vnitrozemskou trasu ještě vše zhoršila. No a počasí,
to samozřejmě hrálo velkou roli. Jakmile se schovalo slunce, zatáhla se i moje
mysl.
V tomhle stavu jsem dorazila
do Ovieda, a říkala jsem si, že pro mě pouť skončila. Že to možná jdu i
částečně proto, že je to teď in a taky že jsem si chtěla dokázat, že na to mám,
a to jsou pro mě dost „přízemní“ důvody (takže jsem byla sama sebou zklamaná, ach jo, hlava to měla nějak popletené 😏). A že hranicí 500 km jsem si to teda dokázala.
Opustila mě vnitřní motivace a stal se ze mě jen obyčejný turista jdoucí z místa
A do místa B. Věděla jsem, že těch dalších cca 320 km ujdu, ale už jinak.
Takto jsem došla až zhruba do
Tinea, kdy se počasí ustálilo a objevily se výhledy, na které jsem se tolik
těšila. A taky jsem později díky brzkému rannímu odchodu našla způsob, jak se
vyhnout skupinám hlasitých lidí a mohla si zase užívat ticha v přírodě a
vrátil se mi pocit poutníka.
Jak jste možná pochopili, mám
ráda výhledy, slunce, ticho, přírodu okolo a když jsem to všechno měla na
Caminu kolem, byla jsem opravdu šťastná. Zdravila jsem každé zvíře na cestě a
přivoněla ke každé růži, kterou jsem míjela. Byla jsem ve stavu, kdy jsem na
nic nemyslela, jen jsem vnímala krásu kolem. (Takhle jsem to měla od začátku
Camina a dost lidí mi to závidělo, protože sami přijeli vystresovaní a chtěli
zastavit proud myšlenek, který se na ně valil. U mě to bylo obráceně, myšlenky
začaly přicházet až kvůli krizím v rámci Camina 😔)
Zároveň jsem si užívala setkání
se zajímavými lidmi, kteří to měli podobně nastaveno jako já. Krátce jsme
sdíleli trasu nebo jsme se potkali v albergue nebo obojí. Potkat známou
tvář byla vždycky radost, zasdílet informace, dojmy, bavit se o životě,
dozvědět se jiný úhel pohledu. Pocit sounáležitosti, protože většina lidí je
tam z velmi podobných důvodů, procházíte stejným strádáním a užíváte si
podobné radosti.
A ten správný mix obojího je to, čím pro mě bylo Camino.
Hodně dlouho předem, ještě dávno
předtím, než jsem na Camino vyrazila, jsem si představovala chvíli, kdy dorazím
do cíle. Když ta chvíle přišla, dojala mě. Ale ne z důvodů, které jsem si
představovala. Tedy jen částečně. Když jsem se vydala na cestu, měla jsem jen
obrysovou představu, kdy zhruba bych chtěla dorazit do cíle. Pak jsem si jeden den
sedla a propočetla zbývající kilometry a vyšlo mi, že bych mohla dorazit do
cíle mezi 4.-6.6. Automaticky se mi zalíbilo 4.6. jako blízké počátečními datu
4.5. Pak jsem začala psát ostatním poutníkům, protože se mi líbila myšlenka,
sdílet tu radost na konci s někým, s kým jsem měla hodně společného.
Lars plánoval pozdější datum, ale Thang měl 4.6. dané kvůli odletu a to
rozhodlo. Byla jsem rozhodnutá dorazit do Santiaga tak, abych mohla všechny ty
finální pocity sdílet s někým, kdo pro mě na Caminu hodně znamenal. Když
to pak začalo vypadat, že by to mohlo vyjít, nepoznávala jsem svoje tělo.
Najednou jsem byla schopná jít téměř 30 km několik dní za sebou a jeden den
jsem dokonce dala 41 km, únava neúnava. V té chvíli rozhodovala hlava, a
tělo poslouchalo jako hodinky. Když jsem potom ten poslední den Thanga dohnala
a šli jsme společně posledních 5 km, byla to čirá radost. A ta se na náměstí
před katedrálou, na konci pouti, zestonásobila. Do cíle jsme dorazili ve 13:13 hod
spolu s velkým množstvím poutníků a všude kolem tryskala radost a celé
náměstí se koupalo v endorfinech 😍.
Ten pocit byl opojný a myslím si, že je důvodem, proč se hodně lidí vydá na
další pouť.
Když Thang odletěl a vrátila jsem
se na náměstí už ubytovaná a vykoupaná, setkala jsem se s mnoha dalšími
známými poutníky z Camina Primitiva. Radost pokračovala až do neděle, kdy
dorazil partner a zároveň další skupiny poutníků známých z Camina Norte,
jako Lars a Wibke.
Potom jsme s partnerem odjeli
na Finisterru. Když jsem viděla na silnici u Finisterry poutníky s holemi,
rozplakala mě nečekaně lítost, že už nejsem jedním z nich a tenhle vnitřní
smutek se mě držel ještě do druhého dne. To jsme dorazili do Muxie. Udělala na
mě mnohem větší dojem než Finisterra. Rozloučila jsem se tam s poutí a
také s pláčem se svým bambusem, který mě provázel už od prvního kopce v Irúnu.
Poté následovala týdenní dovolená
kolem španělského a portugalského severozápadního pobřeží, zakončená krátkým
pobytem v Portu a návrat domů.
Po návratu domů se mi vrátily
zdravotní problémy, o kterých jsem měsíc během putování vůbec nevěděla.
Tak, to je dlouhé pojednání o
dialogu mysli a těla. Chtěla jsem tím vším naznačit, k čemu jsem došla: že
vlastní mysl, resp. podvědomí, jsou tak hluboké a mocné, že dokážou ovlivnit
spoustu z toho, co nás v životě potkává. Tato zkušenost mě utvrdila v tom,
že stojí za to dál hloubat ve vlastním nitru a objevovat skryté schopnosti,
např. v oblasti vlastního uzdravování nebo překonávání bolesti.
Pokud chcete vyčistit hlavu,
nadýchat se čerstvého vzduchu, utéct stresu apod. a rádi chodíte, nemusíte
proto jezdit až do Španělska nebo Portugalska. Stačí vyrazit třeba do jižních
Čech, které jsou dle mého mnohem hezčí než třeba vnitrozemská severozápadní Galicie,
a projít si některé ze spousty tras. Nebo do jiných pěkných míst, kterých máme
v Čechách mnoho. Bude to možná levnější a leccos mnohem jednodušší než ve
Španělsku.
Pokud chcete zažít duch Camina, tj. ten pocit sounáležitosti, který si vytvoříte s ostatními poutníky na základě podobných zkušeností, pak budete muset na některé z oficiálních Camin😉. Pocit na konci trasy po dokončení pouti s novými přáteli je nepopsatelný a člověka rázem popadne touha si ho někdy v budoucnu zopakovat.
Díky za přečtení tohoto necenzurovaného náhledu do mé vlastní duše a Buen Camino!
