26: Campiello -> Berducedo - 26 km (28.5.2022)

Den D na Caminu Primitivu je tady, hurá!😍. Většina osazenstva albergue vstává kolem 7. hod. Venku to vypadá mnohem líp než včera - sice je mlha, ale je výš a není taková zima. Balím, ale nedopatřením mi při chvilkové nepozornosti vytekla z vaku voda na zem, takže mám trochu mokrý batoh a ještě do louže šlápnu v ponožkách... Trochu mě to zdrží na odchodu, a tak mě predežene ukecaná argentinská skupina 😟. Bohužel nejsou tak rychlí, aby mi utekli napořád a já neslyšela jejich nonstop hlasité povídání. Podaří se mi je předehnat až v kopci, ale vlastně po celé další stoupání a sestupování se snažím unikat jak této, tak i dalším španělsky a později i jinak mluvícím skupinám, jejichž konverzace se bohužel rozléhají dost daleko. 

Celá dnešní trasa je ovšem moc krásná a panoramat si díky pěknému počasí užiju do sytosti, přesně jak jsem si přála. Okolí mi jak nadmořskou výškou, tak i terénem a porostem připomíná Nízké Tatry na Slovensku. Navíc se na vrcholcích kopců pasou stáda koní a krav a když na mě shora kouká pět zatoulaných telátek jako no...telátka 😁, hned mám úsměv na tváři.

Cca 6-7 km před mým dnešním cílem začíná prudké klesání a kolena dostanou zabrat. Naštěstí obě nohy se rozhodly dnes spolupracovat a šlape mi to dobře. I batoh se mi dnes zdá nějaký lehčí a skoro o něm nevím. 

Poprvé mi za celou dobu putování dojde voda, ale za 10 min poté je příležitost natankovat novou a toho okamžitě využiju, protože sluníčko se až do pozdního večera činí. 

V obecním albergue v Berducedo je volno, je krásně velký, čistý a navíc nejlevnější ze všech - platím jen 5 eur. 

Zajdu si na tinto de verano (směs červeného vína a limonády) a večeři s Berti (Umbertina) z Holandska. Má 5 dětí, které se jí narodily v 5 zemích a ve svých 66 letech už absolvovala několik poutí. Další milý  poutník se zajímavým životním příběhem.

Mezitím se mi usušilo prádlo a je čas zalehnout.  

25: Bodenaya -> Campiello - 25 km (27.5.2022)

Večer proběhl ve velmi pěkném duchu. Posadili jsme se kolem stolu a David poprosil italskou dámu, aby pronesla řeč. Potom se servíroval sýr, zelenino-těstovinový salát s chlebem, něco jako guláš a jogurt jako dezert. Místo šňůry na prádlo nám David řekl, že má kouzelné koše, tam stačí dát špinavé prádlo a ráno bude čisté 🙂. 

U večeře nám David povídá o tam, jak přišel k práci hospitalera - dělal pro Unilever a jakmile ušel svoje první Camino, už nebylo cesty zpět do standardní práce. Ptáme se na Hospitales, přes které zítra povede naše trasa. David vypráví, že před staletími chodili přes Hospitales poutníci. V té době plnili funkci dnešního internetu - přinášeli zprávy, šířili kulturu, objevy, apod. Na místě dnešních Hospitales stály 2, později 3 hospitaly (rozuměj nocležny), tj. aby o poutníky s tak důležitou funkcí bylo postaráno. Jenže v zimě byla cesta kvůli množství sněhu neprůchozí a poutníci raději uhýbali na sever k pobřeží a tato oblast bez poutníků trpěla. Proto byla založena Pola de Allande (pola = pueblo = osada) a poutníci mohli i v zimě dál přicházet do této oblasti.

 Ráno se podle večerní domluvy  všichni budí o půl sedmé. A nečekaně přijde  velmi pěkné překvapení - po celém albergue se začnou linout tóny Ave Maria 🤗. Je to krásný úvod do nového dne. Navíc dole na stole najdeme krásně složené vyprané prádlo 🤩. Společně posnídáme a těsně před 8 hod se s Davidem loučím a vyrazím do mlhy s mrholením 😟. Ujdu asi 300 m a dojde mi, ze jsem zapomněla dát donativo! Tak se vracím, přispěju do kasičky a ještě jednou a lépe.

První 3 hod jdu stále v mlze, po lesní pěšině na úbočí kopce mezi pastvinami. Cesta je místy strašně rozbahněná a člověk musí pořád dávat pozor na nohy. Radost mi udělá příchod do města Tineo. Je posazeno na úbočí kopce a z ulic jsou nádherné a široké výhledy do kraje. Nakoupím na zítra v obchodě Alimerka a pokračuju dál. Nad městem si sundám zabahněné návleky na boty, ale o chvíli dál se stezka zase mění v bahno a kamení s vodou. Ještě hodnou chvíli stoupám pěšinou, až se stezka stočí na louku na vrcholu kopce a před sebou mám panoramata podobné těm, na které se těším, že uvidím, až vystoupám zítra na Hospitales. V dálce už jsou vidět tisícové vrcholky, některé s větrnými vrtulemi. Dávám obědovou pauzu a dobré 2 hod si užívám sluníčka a suším věci. Všichni kolem už dávno prošli a celou trasu mám tak sama pro sebe. Čeká mě sestup do údolí, ale po celou dobu mám protější vrcholy před sebou. V dálce tuším zítřejší stoupání. Než dorazím do vesničky Campiello s rezervací v albergue Casa Herminia, čeká mě průchod nejkratší vesničkou, jakou jsem kdy viděla. Jmenuje se Las Tiendas (v překladu Obchody), na délku má 97 mých kroků a je v ní pouze 1 dům 🙂. Za chvíli už jsem v ubytovně, sprcha, prádlo a 2 hod se sluním na karimatce v trávě a suším vyprané věci.

Po půl 8 večer konečně začnou vařit v restauraci vedle albergue a tak si zajdu na večeři. Zkouším místní specialitu Pote de berzas - jde o hustou polévku z brambor, fazolí, kapusty, jelita a vepřového.

Upload fotek tu jde mizerně, 4G se mi mění na Edge a ten neotevře vůbec nic a místní wifi nestíhá a navíc je jen v restauraci a ne v albergue. 

No nic. Pak ještě asi 10min trvá, než v albergue zhasnou světla (jsou automatické) a Brian ze včerejška začne řezat bukové ... Měl by mi dát soupis všech albergue, kde chce spát, abych se jim vyhla, jinak ho asi v noci někde přidusím🙈.   

24: Grado -> Bodenaya - 29 km (26.5.2022)

Ach ta rána ... Nějak se na této trase začínají kazit. Představte si místnost s palandami pro 16 lidí. V 5 ráno se tři polské dámy, lehce starší než já, rozhodnou vstávat. A to tak, že půl hodiny svítí baterkami, balí každou věc do plastového sáčku a pak do batohu, takže v místnosti už při tom rámusu nespí vůbec nikdo. Takovou bezohlednost jsem tu od začátku putování nezažila. Člověk by řekl, že s věkem přichází moudrost, ale zrovna tady na Caminu potkávám hodně mladé lidi, kteří to mají v hlavě dobře poskládané a chovají se často mnohem líp než lidi o jednu, dvě generace starší.

Když po 6 hod sejdu na snídani, Paul se mi za Polky omlouvá. Prý probudily jeho i s Marcelou, přestože oba spali v jiné místnosti. Polky měly zájem o dřívější snídani, protože včera slyšely Paulovu domluvu s Thorbenem ohledně snídaně. Místo toho je Paul za jejich chování vyhodil. Aspoň tak!

Sama se v klidu dobalím dole u východu, dám si snídani a v 6:30 hod už frčím jak namydlený blesk na kopce za Gradem. Nad údolími kolem se válí polštáře mlhy a dokonce zastihnu i východ slunce zpoza mraků. Krásné ráno mi naruší jen první nepříjemná situace za celou dobu na Caminu: cestu mi zahradili dva psi - jeden vlčák, který se drží v pozadí a středně velký čoklík, který se pořád snaží přiblížit, dělá na mě "power" pózy a okatě na mě při tom cení zuby. Držím ho od sebe přesně na délku svého bambusu. Volám španělsky o pozornost majitelů, dokonce poprvé využiju píšťalku, ale se psy to ani nehne. Nakonec udělám co největší oblouk, to zdá se psy uspokojilo a můžu pokračovat. Vůbec nevím, co bych si počala bez bambusu.

Pak už tak po různu nahoru a dolů, po lesních, štěrkových i hlavních cestách. Občas někoho předejdu, ale víceméně si užívám klidného rána. To se ale změní, jakmile si dám první větší pauzu v městečku Corniana u kláštera San Salvador. Ani ne po 5 min už slyším brebentění a první skupina Španělů se vyloupne zpoza rohu. A tak beru roha😟. Nasadím turbo režim, protože Španělé melou hodně a nahlas, a než jít za nimi, to je radši předběhnu. Stejně tak za chvíli profrčím kolem tří polských bezohledných poutnic, které vyšly o hodinu přede mnou. O 2 km později se zasměju s Thorbenem, který vyrazil ještě chvíli před nimi a užívá si pohodičku. Shodneme se, že ráno bylo přes čáru a doufáme, že na dámy v dalším albergue nenarazíme. 

Dnešní noc strávím u hospitalera Davida v proslulém albergue ve vesnici Bodenaya. Včera večer se mi podařilo se štěstím udělat rezervaci, protože 5 min přede mnou někdo jinou zrušil. Je to donativo, atmosférou připomíná albergue padre Ernesta, jen už tady na zdech visí hodně náboženských obrázků. Tak uvidím, co večer přinese. 

Dnešní trasa mě dvakrát neuchvátila, okolní krajina a rostliny kolem mi dost připomínaly domovinu (teda kromě hojného kapradí v lese a občasných palem u domů). Pasáže kolem kamenolomu a dálnic byly navíc dost hlučné. Jen mě zaujaly plantáže s kvetoucími stromy poblíž hlavní cesty a později se dozvím, že šlo o kiwi.

O to víc se těším na sobotní přechod hor, kvůli kterému jsem si vlastně Camino Primitivo vybrala. Počasí nám tu zatím přeje a mělo by zůstat pěkné minimálně do neděle.

23: Oviedo -> Grado - 24 km (25.5.2022)

Tuhle noc jsem se probudila tolikrát, že těžko říct, kolik hodin jsem vůbec spala. V každém případě jsem prospala odchod Thorbena, Němce, který vstával v 5, protože je zvyklý z předchozích Camin na ranní focení vycházejícího slunce. Od 7 hod je připravená snídaně, takže do sebe hodím pár toustů s marmeládou, čaj a mandarinku a od půl 8 už se procházím téměř prázdným historickým centrem. Než dojdu na konec města, jsou to cca 3 km. Na chvíli se spustí krátký a lehký deštík, ale obratem je pryč a zbytek dne lehce vykukuje sluníčko. Za Oviedem se otevře pohled na hory v dálce a většina cesty je kombinací polních cest a silnic, naštěstí po nich nejezdí moc aut.

Bohužel mě celou cestu trápí stejný problém jako před pár dny - úpony na horní části pravého nártu. Ale nezastaví mě to: po celou cestu se snažím nohu trochu šetřit a našlapovat na bříško přední části. Sice pajdám, ale noze se uleví a postupuju dopředu. Zítra mi to možná vrátí levá noha... 

Do vybraného albergu v Gradu dorazím po 24 km ve 13:30. Otevírá sice až ve 2, ale pro dnešek se už nemusím stresovat, protože jsem druhá v pořadí a místo mám jisté. Rychle vyperu, a hurá! Po Oríu je tohle teprve druhý albergue, který má ždímačku! To v kombinaci se sluníčkem znamená, že konečně jedno ráno půjdu s komplet suchým čistým oblečením 🙂. Jaká radost!

Po nutném odpočinku si projdu pěkné historické centrum města. V 18 hod začne vařit první restaurace a tak se za denní námahu odměním rybou s kalamáry. 

V místním obchodě zase vidím u pokladny pokladní využívat automaty na bankovky i na mince - jakoukoli bankovku či minci od zákazníka hodí do automatu a ten mu vše přesně spočítá a vydá přesně nazpět. V podstatě je tu pokladní zbytečná, systém by mohl fungovat i u samoobslužných pokladen. Ale zažila jsem i obchod, kde automat na mince stávkoval i po několika restartech a musela jsem použít kartu. 

Ještě telefonát domů a sbalím se na ráno, protože snídaně se podává už od 6:15 hod a okolo 6:30 hod bych ráda vystartovala.

22: Pola de Siero -> Oviedo - 17,5 km (24.5.2022)

Ráno se jako první loučím s Paolem. Kousek po 7. hod vyráží opačným směrem než já a už se nejspíš neuvidíme. Mattia startuje hned po něm, ale směr Oviedo jako já. Wibke míří na snídani do kavárny a sama zůstávám v albergue až do 9 hod kvůli dopsání blogu.

Samotná cesta mě dnes vůbec nebaví. Nejspíš je to kombinace zataženého nebe, zimy a trasy, která vede hodně po silnici, i když se snaží využít i vedlejší silnice, nebo polní cesty. Když zastavím u dalšího zavřeného kostelíka na svačinu, objeví se Wibke a dál pokračujeme za sebou. Posledních 7 km už jsou to jen cesty předměstím, až po dnešních 17 km dorazíme před 14. hod do centra Ovieda. Zrovna začíná siesta, takže většina obchodů zavírá, včetně katedrály. Můj hostel má bohužel check-in až v 15:30 hod a na zvonění nikdo neodpovídá. Aspoň je čas nahrát foto na blog a napsat pár řádků. 

Ačkoli mi teď není úplně do skoku (bolí mě už druhý den za sebou hlava a doufám, že je to počasím a ne krční páteří, i když ji cítím fest), mám dnes důvod k oslavě: po sečtení kilometrů, které jsem tu od 4.5. našlapala na trati i mimo ni, jsem se dnes přehoupla přes hranici 500km!

Před 20 dny, kdy jsem vyrazila od letiště v Irúnu, se mi něco takového zdálo nepředstavitelné.

Hned první den po překonání írúnského krpálu a prvních 27 km jsem měla chuť do toho hodit vidle. Ale byl tam Lars, tak to nešlo 😜. A potom už to šlo tak nějak samo sebou, jako když člověk chodí do práce: ráno nahodí pracovní mundúr aka boty, batoh a hůl a 8 hodin jede až do padla, jen to padla není obrazné, ale naopak velmi trefně popisuje závěr každé etapy 🙂.

500 km zní jako fantazie, ale pravda je, že se k nim člověk dopracuje jen tak, že kráčí krok za krokem, kilometr za kilometrem a najednou je to tu a 20 dnů uteklo jak voda.

Na začátku jsem chtěla vědět, co na to všechno bude říkat moje tělo a moje hlava. No, je to zajímavé😄. Jednou se ozve pravá noha, bolest putuje po celém chodidle, pak si zamíří do kotníku až po holeň, druhý den úpí levé koleno, třetí den pravé, čtvrtý den obě. Jiný den šteluju ramenní popruhy jako blázen, protože klíční kosti už se zaručeně prohly pod tou každodenní tíhou batohu 😜 a každá pozice popruhů začne být po 20 min bolestivá. A pak hlava řekne: zapomínáš na mě, tak tady máš krizičku, ať se furt nevěnuješ tělu... A tak to jde den za dnem...

Za 20 dní člověk taky chtě nechtě přilne k některým poutníkům, které opakovaně potkává a stane se součástí komunity na Caminu. O to nesnadnější je muset se najednou rozloučit a být v tom zase sám. Přestože chození o samotě preferuju, ve dnech, kdy je zima, zataženo a člověk se zrovna s někým rozloučil, to je najednou těžší a i ten batoh se najednou víc pronese.

Co dál?

V Oviedu začíná trasa zvaná Camino Primitivo. Je to původní poutní trasa a vede v určité chvíli i přes horské pásmo. Na tu pasáž se nejvíc těším, snad budou nohy sloužit, hlava fungovat a počasí se přidá, aby to vyšlo.

Podle některých zdrojů má Camino Primitivo kolem 320 km a dá se ujít za cca 11-16 dní.

Startuju zítra, dnes je ještě třeba trochu oslavit první velkou metu 🙂.

Mimochodem, to černé hříbě na fotce vedle bílého koně se narodilo 4.5., takže takhle vyrostlo moje Camino od té doby 🐴. 

21: Villaviciosa -> Pola de Siero - 27 km (23.5.2022)

Jako první z našeho sdíleného pokoje pro 4 odejde německá paní. Moje ranní balení bývá většinou pomalé, ale spolunocležník z palandy pode mnou je ještě pomalejší a tak se dáme do řeči. Chris z Německa žije už 10 let nomádským způsobem. Vždycky si někde najde práci na pár měsíců a to mu umožní další měsíce cestovat. Pracoval tak třeba na farmách nebo na recepci hostelu. Bavíme se o pocitu svobody, který tady většina poutníků cítí, úzkém propojení s přírodou a jak je těžké se vrátit do "standardního" života se všemi jeho pravidly a omezeními. V průběhu hovoru se ukáže, že Chris je tentýž člověk, se kterým se včera potkal Thang a o kterém mi psal 🙂. Svět je na Caminu opravdu malý a o milé náhody tu není nouze. Ale většinou máme dojem, že spíš než o náhody jde o to, že Camino nám dává přesně to, co potřebujeme...

Vyměníme si kontakty a jdu dokoupit něco málo jídla. 

Za Villaviciosou v místě zvaném Casquita kousek za kapličkou přichází místo, kde se poutník musí rozhodnout, zda bude pokračovat do Gijonu (a pokračovat po pobřežní trase Camino del Norte) nebo do Ovieda. Z Ovieda se dá ještě vrátit na pobřežní trasu, ale většina lidí buď v Oviedu končí nebo pokračuje trasou Camino Primitivo. A to je také můj případ. 

Kousek od tohoto místa potkám dalšího Mattiu z Itálie a od té chvíle se budeme chvílemi míjet a předcházet, hlavně během jednoho dlouhého a náročného stoupání nad klášterem Monasterio de Santa María de Valdediós v údolí. Hodně se ochladí a začne foukat chladný vítr s předzvěstí přicházejícího deště. Nakonec spolu dojdeme až do města Pola de Siero, dnešního cíle. Mraky jsou k nám milosrdné a místo deště nám jen chvílemi mrholí. 

V místním albergue se znovu setkám s Wibke, která jde už z Francie a posledním do dnešní party je Paolo z Francie, který jde Camino obráceně - vyrazil z Fisterry, přešel Primitivo a chce dojít až do Švýcarska. Na začátku nám společnost dělá velmi upovídaný pán, který bydlí naproti a stará se o albergue. 

Taky zažijeme epizodku, kdy se do albergu dostane místní bezdomovec a chce tu přespat. Dokonce má i kredenciál, ale razítka nějak neštymují a těch báglů má moc. Chvíli se s ním dohadujeme, Wibke volá pana domácího, a nakonec bezdomovec sám uraženě odchází. 

Přece jen poutník poměrně ví, co může čekat od jiného poutníka, a s úplně cizím člověkem z ulice by mohly věci dopadnout všelijak. 

Společně ve čtyřech se pak odebereme na večeři do doporučené restaurace, kde nás čeká čtyřchodové poutnické menu za 10€: iberijská šunka, mušle, cachopo (hovězí řízek plněný šunkou a sýrem neboli smažená hovězí kapsa) a ovocný salát. Hodně se nasmějeme, protoze Mattia moc anglicky nemluví, ale italsky spolu s výraznou gestikulací dokáže se vsemi komunikovat tak, že to pochopíme. S plným břichem se v půl 11 večer (tady naprosto běžný čas odchodu z večeře) odvalíme do albergue a padla. 

 

20: La Isla -> Villaviciosa - 23 km (22.5.2022)

Začínám psát dnešní příspěvek a na střechu buší silný déšť, opravdu trakaře, aneb jak by řekl klasik: "Chčije a chčije" 😜. Naštěstí sedím v teple hostelu hned vedle prádelny, kde běží sušička a je mi tu krásně teplo. A doufám, že všichni poutníci jsou taky někde v teple, v tomhle by se nedalo jít.

Ráno jsem si dala s ostatními snídani a vydala se kolem pobřeží. Byla to pro mě v rámci mého putování tady asi poslední pobřežní procházka (protože zítra zamířím do vnitrozemí do Ovieda, kam bych měla dorazit v úterý), a tak jsem si ji náležitě užila. Z mých spolupoutníků ji zřejmě nikdo další nešel, protože byla 1,3 km od oficiální stezky. O to krásnější ranní procházka to byla. Dokonce dnes i svítilo sluníčko. Moje rozloučení s mořem nastalo u pláže Playa de la Griega, odkud jsem se musela po silnici vrátit na oficiální trasu do městečka Colunga. Potkám se tu s Italem Stephanem ze včerejšího večera. Pracuje pro společnost, která se stará o Toi Toiky, jako řidič. Převáží je z místa na místo a je víceméně svým vlastním pánem, jen pracuje 10 hod denně. Práce mu způsobuje potíže s krční páteří a tady je mu při chození mnohem lépe. Při pauze u kostelíka se znovu potkáme se starým známým Italem Fabriciem a pak ještě jednou, když se uvelebí na stromě porostlém mechem 🙂. Část cesty se míjíme i s Ekvádorcem, jehož jméno stále neznám a asi to tak zůstane, protože pokračuje na Norte.

Ve Villaviciosa se stačím ubytovat, osprchovat a vyprat, když se spustí déšť. Chtěla jsem si nakoupit, ale paní na pokoji mě vyvádí z omylu, že není sobota, jak si celý den myslím, ale neděle... Tak teď mi konečně docvaklo, proč byly obchody s potravinami v Colunze zavřené 🙈. Člověk tu prostě ztrácí pojem o čase... Místo cesty do obchodu tedy sejdu jen o 2 patra níž do restaurace pod albergue a liják venku pozoruju při čekání na jídlo zvané fabada asturiana - to je hustá polévka z velkých bílých fazolí, vepřového, morcilly (typ jelita) a dalších ingrediencí. Dopřeju si i cheesecake, překvapivě nejlepší z celého Camina. 

A všimnu si tu jedné zajímavosti - když si host objedná cider, číšník ho nalévá jednou rukou z láhve, kterou drží vysoko nad hlavou a sklenici, do které cider lije, drží druhou rukou dole pod pasem. Snaží se přes tuto vzdálenost trefit do sklenice, aniž by se díval na láhev, ze které cider lije. Ne vždy se to 100% povede, tak občas vycintá na zem a právě to mě zaujme. Z internetu se dozvím, že to je asturijský zvyk, zvaný escanciando, který završuje proces spojený s výrobou cideru. Při tomto způsobu lití se cider zpění, okysličí a uvolní se tak maximálně jeho aroma. Zároveň se zvýrazní jeho chuť a proto by se měl ihned poté vypít. Sklenice se nelije plná a často ji číšník drží pod úhlem 45 stupňů. Mně bohužel zdejší cider nechutná a tak si jen vychutnávám toto představení, když si jej objednají ostatní hosté.

Textujeme si s Thangem, který je víceméně rozhodnutý pokračovat po Norte, takže se zřejmě ve Španělsku už nepotkáme. 

Zmiňuju několikrát pojem Norte. Myslím tím Camino del Norte, po kterém jdu od Irúnu a které pokračuje dál po pobřeží, zatímco já se od pobřežní trasy zítra oddělím a vydám se do Santiaga přes hory. 

Kdyby někoho zajímaly moje našlapané kilometry, tak tu je aktuální stav: 432 km nachozených po trase Camino del Norte, nebo jejích variantách a 30 km navíc, např. v Bilbau při shánění e-sim karty, při procházkách po ukončení denní trasy apod.