A vůbec se tu o náměstí a přilehlý prostor moc pěkně starají, i dětské hřiště je přímo ukázkové. Za Machovem nás čeká stoupání lesem a loukou pod vlekem, až vystoupáme na místo, kde jsem plánovala spát. Když ho vidím, mrzí mě dvojnásob, že jsme sem nestihli dojít. Jsou tu skvělé výhledy, krátká tráva na stan, parádní posezení i s popisem panorama a za dobré viditelnosti je odtud vidět až na Sněžku. A ticho, protože kopec dokonale odstínil údolí. Co se dá dělat, příště...
Nad vyhlídkou čeká krátké stoupání a pak sestup směr Polsko.
Pak přichází bod, kterého jsem si všimla včera na mapě - místní skanzen Muzeum kultury lidové Pogórza Sudeckiego v Kudowie-Zdroju (v Pstrążné). Parkoviště prázdné, krásné počasí, podmínky ideální. Za krásných 100 Kč tu mám pro sebe (Honza na skanzen nemá náladu a těch pár ostatních lidí se tu krásně rozprostřelo po celém skanzenu) neuvěřitelné množství exponátů. Už jen v samotné budově, kde je pokladna, je kovárna, obchod, výstava perníčků, výstava o životě rodiny, které dům patřil. V každé chalupě, kam se podívám, jsou exponát vedle exponátu ve všech patrech. I stodola v horní části skanzenu je úplně plná. A i když jsem už byla v mnoha skanzenech, v ČR a i dokonce i v jednom v Polsku, i tu jsem objevila pár pro mě nových věcí. Boty ze slámy, větrnou čističku obilí, nebo multiohřívač žehliček. A taky jsem konečně viděla, jak vypadá zevnitř větrný mlýn. A dokonce tu mají i dům Baby Jagy.
Jak se za chvíli ukáže, jsme kousek od letiště Velké Poříčí a jak nám sdělí místní kluci, co tu pozorují zpovzdálí cvrkot, koná se tu soutěž Hronovské Orlíkovské Přeháňky 2025 (HOP 2025) pro kluzáky Orlík, teda soutěž v bezmotorovém létání. Zastavíme se tu na chvílí a jako kluci pozorujeme cvrkot. Ultralighty na laně vytáhnout kluzáky do vzduchu a ty pak mají za úkol proletět stanovenou dráhu. Kluci říkají, že chtějí lítat jako jejich tátové a že lítat se dá už od 14 let. Fíha, tak to jsem nevěděla.
Klukům popřejeme, aby se jim sny splnily (a nedopadli jako strejda jednoho z nich, který nepřežil pád s letadlem). Popojdeme, ale brzo se zastavujeme na kus řeči s pánem, který si tu fotí letadla se svým Canonem a objektivem 400 mm. Sympatický pán je v důchodu a baví se focením letadel, když zrovna sám nelítá. A že lítá už od svých 16 let... Trošku nám osvětlí pozadí létání na zdejším letišti a jak si jako pilot může sám pronajmout jednoduché letadýlko za 2 500 Kč na hodinu. Větší letadýlka jsou pak třeba za 8 500 Kč na hod.
Hovor nám příjemně utíká, a nám čas. A tak se loučíme a pokračujeme až k letišti, kde Honzu zaujme cedule Bistro a jde na jedno. Mně bodne, že tu mají zásuvku a můžu trochu dobít telefon, jehož nabití se rapidně blíží nule. Pozorujeme odsud cvrkot na letišti a zaujme nás tato scéna. Uhodnete, kdo je pilot?
Když se moje baterka dostane nad 20 procent, usoudím, že do Náchoda to už vydrží a vydáme se na zbytek cesty. Odsud už je to opravdu jen po rovině. Hlad nás dovede do Staročeské hospůdky ve Velkém Poříčí. Tu si sesedneme se stezkařkama z Prahy. Dvě maminky od dětí si udělaly výlet, aby vyzkoušely, jestli se jim Stezka a tento způsob cestování zalíbí. Vypadá, že celkem ano, jen se jim obtížně vzájemně slaďují volné termíny. Jídlem dobijeme energii a odsud už se vydáme celkem neomylně podél řeky Metuje až do Náchoda.
A protože Stezka Náchod jen tak "lízne", nejdeme na hlavní nádraží, ale na zastávku Náchod - Běloves. A vlak má jet za 15 min (1x za hodinu), tak přidáme do kroku. Tentokrát nás osloví někdo jiný - jedna slečna se nás ptá, jestli jdeme Stezku. Potvrdíme, načež stydlivě přidá, že ona vyrazí za 14 dní a bojí se, jestli to dá. Hned ji povzbudíme, že určitě a popřejeme jí, ať jí to dobře šlape.
Jakmile se přiblížíme zastávce, uvidím scénu známou z dokumentu s Mirkem Vladykou a uvědomím si, že Běloves = lázně = Běloveská kyselka. A je tu spousta lidí a vypadá to tu krásně relaxačně a hned se mi chce zůstat, aspoň na hodinku. Honza to rázně zatrhne, že nás ještě čeká dlouhá cesta domů. Tak aspoň vyleju vodu, co neseme a rychle načepuju kyselku. A potom koupit online lístek, přifrčí vlak a my frčíme do Teplic, kde jsme nechali auto. Ale ještě není konec - vlak totiž staví na jiném nádraží a tak musíme poslední 2 km pěšky. Auto je v pořádku a konečně vypínáme tracker a 5. etapa Stezky je úspěšně za náma.
