Ráno Honza jako první vyrazí do autopůjčovny pro naše v pořadí už třetí autíčko. Po Mazdě Demio a Nissanu je to znovu Mazda, tentokrát 3. Dnes se má zkazit v poledne počasí a celé odpoledne má propršet. To zásadně ovlivní plán na dnešní den.
Po snídani nabíráme směr Hiraodai Limestone Plateau, oblast posetou kameny z vápence. Už po cestě je jasné, že z vyhlídek nic nebude. Všude se válí mlha a když dorazíme na místo, tušení se potvrdí. Sem tam zahlédneme nějaký kámen, ale procházka na místě nedává smysl.
Místo ní se přikloníme k variantě zajít do jeskyně, která je jen necelý kilometr odsud. Jeskyně Senbutsu Stalactite Cave je jedinečná v několika směrech. Návštěvníci v ní chodí sami bez průvodce. Navíc do poloviny jeskyně je možné kráčet v botech, ale druhá polovina trasy vede vodou. Pro tuto druhou část mají na recepci k půjčení kroksy. Honza se rozhodne jít jen do půlky a já se rozhodnu překonat vlastní pohodlí a část trasy absolvovat vodou o 15 stupních.
Až do půlky jsme v jeskyni sami a teprve když chci vstoupit do vody, vyběhne proti mě japonská maminka s klukem na zádech. Za ní vylítnou 2 netopýři a po nich tatínek s druhým klukem. A pak už vstoupím do vody, Honzu nechávám na suchu a mířím dál do jeskyně. Nohy mi mrznout, ale zvědavost je větší. Trasa se zužuje a místy si říkám, že průměrný Američan by tudy neprošel. Kroksy kupodivu na kamenech nekloužou, i když se radši přidržuju po stranách. Po asi 200 m přijde pasáž, kdy musím řádně ohnout hřbet, protože z nízkého stropu visí velké stalaktity a je třeba se mezi nimi protáhnout do další části. Ještě kousek pokračuju dál, ale v bodě, kdy se trasa rozšíří a voda prohloubí, to obrátím. Zážitek to je i tak. Honza na mě čeká a hned pospícháme ven, protože promrzlé nohy volají po teple.
Venku už navíc prší, a tak si zcela sami sedneme do kavárny u vchodu, a dáme si teplé pití. K tomu Honza dostane tradiční sladký knedlík v páře s náplní asi z červených fazolí. Kromě náplně je chuť stejná jako u knedlíků v páře, kterým se na Valašsku říká pěry, i když u nás se dělají jako hlavní chod a tady v trošku menší velikosti jako dezert.
Za už poměrně slušného deště jedeme k dalšímu místu, které na googlu vypadalo dost netradičně. Jmenuje se Munenokannon a jde o svaté místo v kopcích. Jako objekt uctívání tu slouží obrovský balvan velikosti domu, posazený velmi vysoko v kopci. Jdeme asi 1,5 km pěšky, protože naše nové autíčko z půjčovny mělo potíž vejít se v některých místech na šířku cesty. Jsme tu úplně sami. S deštníky se topíme v malachitové zeleni zdejších lesů. Od určitého místa se v lese začínají objevovat sošky svatých a různé svatyňky a čím výš, tím se zvyšuje jejich počet a varianty. Nakonec stoupáme po betonových schodech, lemovaných červenými sloupky s lucernami až na místo svatyně. Lidé se sem chodí modlit ke kameni zvanému Kannon on the chest, jak zní překlad z angličtiny, hlavně za uzdravení a konkrétně prý hlavně ženských chorob. Místo je oproti všemu, co jsme dosud viděli, opravdu netradiční a nechám mluvit hlavně obrázky.
Cestou odsud zbystříme, když na zábradlí u silnice sedí dva dravci a číhají na kořist v rýžovém poli. (Mimochodem, viděla jsem na netu foto jednoho jedovatého hada právě v rýžovém poli. Tento had svůj jed získává z jedovatých žab, které požírá a jejich jed si schovává do váčků u zubů a používá na ochranu proti predátorům.)
Žádné komentáře:
Okomentovat