Probudím se po jedné z nejlepších nocí tady. V noci pršelo, a déšť
skrápějící stan mě krásně uspal. Kromě toho se mi podařilo poprvé
všechno nabít a dopsat už v 22 hod.
Ráno si dám načas a vyrazím v
8:20 hod. Trasa vede nejdřív podél silnice, ale protože chci jít po pobřežní
cestě, po pár km se stáčí do lesa. U vesničky Sonabia se cesta svažuje,
aby po chvíli začalo stoupání po úbočí velkého kopce. Po pravé straně se
otevře výhled na krásnou pláž, takže se člověk může kochat běhěm většiny stoupání. Zpočátku je třeba se prodrat křovím a trávou po dešti, takže
jsem po chvilce jako zmoklé kotě. Ale nepřeberné množství rozkvetlých
kytiček všude kolem mi zvedá náladu.
Nicméně, cesta nemá
konce. Už jsem se dostala do úrovně mlhy v horních partiích kopce a
přichází fáze, kterou jsem si pro sebe nazvala: Ty vole aneb Cesta za
Mrakomorem. Náročnost stoupání se stále zvyšuje, v některých pasážích
musím i po 4. Kolem jsou stále větší skaliska a všude mlha.
Pak
se přehoupnu do roviny, lehce si odpočinu, přidám jednu vrstvu
oblečení, ověřím si směr a stoupání pokračuje. A je čím dál horší a
horší, až si nahlas párkrát ulevím: Ty vole, to je ale krpál!
Jsem
vděčná za červené šipky, co mi ukazují cestu, a vůbec mi nedojde, že
předtím jsem šla po černých... Připadám si jak princ Velen, který šel
hledat Večernici a podstupoval při tom různé překážky 🙂. A tak lezu po
4, až se po půl hod dostanu do mini sedla. Když uvidím, že za ním je to
ještě o kus horší, zkontroluju mapu. A sakra, su úplně mimo trasu a lezu
na nějakou horu... Ty vole! No co, musím to zase zkrosit dolů... I
správná trasa vede ještě značnou dobu do kopce, ale nakonec se přece jen
vyloupnu z mlhy a přede mnou se otevře výhled na moře. Hurá!
Od
té chvíle se utrpení změní v úžas nad krajinou a kochám se výhledy do
krajiny. Procházím kolem eukalyptů a jen co vystoupám na další kopec,
začne mi nad hlavou kroužit v majestátních obloucich hejno 5 mořských
orlů. Krááása!
A za moment se otevřou pohledy na druhou
stranu, kde tuším Laredo a jako z animovaného filmu se v dohledu tyčí z
moře ostrov, který je zpola pokrytý bílou čepicí z mlhy.
Za
pár zatáček se otevírá velkolepý pohled na město Laredo s ohromně
dlouhou pláží. Vedle na vyhlídce se pasou na volno dva koně a celá scéna
je tak ohromující, že zavolám domů našim přes Whatsapp, aby to taky
viděli.
Na stejné místo přichází trojce starších Francouzů,
tak jim nabízím společné foto. Každý z nich má na krku cedulku se
jménem: Marii je 78, Claudovi 82 a Lucienovi 86 let! Jdou kousek Camina,
a trochu to kombinují s veřejnou dopravou. Tomu říkám výkon!
A pak snadnou pěšinou dolů a za chvíli už jsem u dveří kláštera, kde dnes přespím.