Asi to bez stresu ani neumíme...Honza dokončil zavlažování asi 10 min před tím, než jsme odešli na vlak a já zas musela těsně před tím na poštu, která v pondělí otevírá až v 10... Nakonec ale v 10:37 odjíždíme směr Praha a i autobus na letiště stihneme v pohodě. Jen moje hlava ty odjezdy bere čím dál hůř a neuklidním se dřív, než sedíme u gate před letadlem. Ale i k tomu dojde, a pak už nástup do letadla (Hainan Airlines) a frnk do Pekingu. Tentokrát nesedíme u okýnka, ale uprostřed letadla. Vedle Čínani. Když manžel paní, co sedí vedle mě, začne u prvního jídla strašně hlasitě krkat, nejdřív mě to rozesměje a říkám si - budu nad věcí, mám nacestováno, u Číňanů je to výraz toho, že jim chutná, přejdu to... Ale když to pokračuje celou cestu do Pekingu i bez jídla, a pak na ženu ještě celý let hlasitě mluví, už se nesměju, ale vyloženě trpím. Do Pekingu tak přiletím po 9 hod bez zamhouření oka...
V Pekingu máme 3 hodiny do dalšího letu. Můj telefon, ač čínský, tu s místní wifi nefunguje, resp. tváří se, že jsem připojená, ale v podstatě nikam mě na internet nepustí... Jo, a transit, to je taky zábava. Nejdřív mineme nenápadnou odbočku do transitu, pak stojíme frontu, kontrolují nám pasy, pak důkladně zavazadla. Čechům přede mnou nekompromisně zabaví jednu z powerbank, protože na ní není žádné číslo ani nápis. U mě koukne, řekne Xiaomi ok, a pustí mě. Jen pípám v rámu, stejně jako Honza. Na to, že mám upnuté triko a legíny, mě Číňanka důkladně osahá shora až dolů. Boty zouvat nemusím.
Při letu z Pekingu do Osaky už sedíme oba jinde a oba u okýnka. A to je škoda spát, takže se dívám, dokud to jde. Kromě krásných hor hned okolo a za Pekingem jsou z výšky vidět i jednotlivá městečka a vesničky, kde se domy zdají být nalepené jeden na druhý bez kouska zeleně. Zato hned za městy začínají zelená pole a políčka, a podle husté zelené barvy předpokládám, že hlavně rýžová.
Ještě zahlédnu už přes mraky kousek korejského pobřeží, ale pak už se obloha pode mnou definitivně zatáhne a tak doletíme až do Osaky. Podle kaluží na letišti tu muselo docela pršet, ale naštěstí už neprší a my míříme k immigrační proceduře.
V Pekingu jsem se snažila udělat nám oběma immigrační protokol online, ale na místě v Osace to vypadá, že funguje jen můj. Nejdřív nás dělí na ty, co mají QR kódy (který mi webová aplikace na https://services.digital.go.jp/en/visit-japan-web/ vygenerovala po vyplnění mých iniciál a prohlášení o tom, jestli jedu páchat terorismus, vezu zbraně apod.), a na ty, co ne. My, co máme, jdeme ke kiosku, kde načtu pas, QR kód, a otisknu oba ukazováčky a taky mě to vyfotí, a posílá do zóny D. Pak si stoupnu do fronty k úředníkovi, ukazuju pas a QR kód. Honza musí vyplnit vše ručně (prohlášení o příletu do země) a ukazováčky tiskne a fotí se přímo u úředníka. Po vyzvednutí zavazadel musíme projít celní kontrolou. Já jdu zase ke kiosku, tam znovu skenuju QR kód, mířím do zóny D, a procházím s bagáží ven (celník se podiví, že mám jen malou tašku a jestli mi opravdu nechybí kufr). Honza musí jinam, odevzdat papír, že nemá nic k proclení a teprve pak ho pustí ven.
Hurá, jsme tu. Jdu hledat místo s deštníky, které tu prý lidé nechávají před odletem k dispozici. Dostala jsem tento tip na FB, a nakonec při odchodu z odletové haly ve 2. patře směr vlak najdeme dva koše určené na deštníky. Máme sice skládací s sebou, ale pro hodně pršavé dny se ty zdejší průhledné neskládací budou hodit. Honza jde vybrat peníze.
Před odjezdem vlaků najdeme automat na ICOCA kartu, vložíme na každou 10000 jenů a můžeme na vlak. ICOCA karta funguje tak, že se na ní vloží deposit, a pak se člověk nemusí starat o jednotlivé jízdenky na většinu vlaků, metro a autobus. Stačí si pípnout u turniketu při příchodu do metra (k vlaku) a pak zase při východu (tam se z karty odečtou peníze). Kartu tak používáte do doby, než vyčerpáte kredit. Dá se s ní platit i v některých obchodech a zařízeních.
Pak už se jen u obsluhy ujistíme, že jdeme na správný vlak a míříme do ubytování. Přiletěli jsme kolem 12:30 hod místního času a po procedurách na letišti a s přesuny v Osace do Smile Hotelu Osaka dorazíme po půl 4. Konečně sprcha a prý: dáme si chvíli oraz. Bum a je půl 10 večer...
Honza chce jít na večeři, ale moje energie je na nule, mám ztuhlý krk a je mi z toho mizerně. A tak za nějakou chvíli donese z místního obchůdku krabičku se suši, které je vynikající. Ještě pár příprav na zítřejší Expo a je čas se konečně po víc než 25 hod beze spánku odebrat se do říše snů...
Žádné komentáře:
Okomentovat