Budík jsme si nastavili na půl osmou, ať druhý den stihneme hodně věcí. Koupili jsme si totiž Osaka Amazing Pass, který zahrnuje vstup do asi 40 atrakcí a taky na něj můžeme jezdit celý den po Osace. Tolik plán.
Probudili jsme se v půl desáté 🙈. Než jsme se nasnídali, udělali check-out a vyrazili, bylo rázem půl 11. Nejblíž z našich plánovaných zastávek máme vyhlídku z Umeda Sky Building.
Cestou nás zaujmou dva obchůdky. Prodávají tu totiž roztomilá koťátka a štěnátka, a to dokonce na leasing. Některé i bratru za 100 000 kč. No nekup to, třeba tu čivavu, co se tak směšně dívá na svoje hovínko...
Asi kilometr od metra jsou dva věžáky, propojené konstrukcí dvou jednosměrných jezdících schodů a kruhovou vyhlídkou. Máme štěstí, protože počasí je dnes krásné a výhledy přímo boží 😍. V patře, kde je restaurace, je drobná výstava spojená s anime, včetně holčičích kostýmů.
Kocháme se výhledy na všechny strany, vyhlídka je nepřekonatelná. A taky stojí za to výhled zespoda z chodníku nahoru na vyhlídku, budova je zajímavá i zvenčí. Navzdory spoustě betonu v celé čtvrti nás zaujme množství zeleně, která je vidět v různých patrech budov.
V oblasti Umeda je ještě jedna atrakce, která se dá využít v rámci passu, a to Ferris wheel. Nikdy jsem na ruském kole nebyla, a tak se přesunujeme asi kilometr dál. Je umístěné v 7. patře nákupního střediska Hep Five, ale bohužel má zrovna technickou kontrolu a nejezdí. Tak se na místě zastavíme aspoň na krátké občerstvení. Sedíme kousek od bizarní kavárny pro holky, která se celá růžová jako obchůdky s barbínama a na mě působí přímo pekelně. Uvnitř dokonce sedí i jedna japonská živá blonďatá Barbie.
Přesuneme se do oblasti Dotonbori. První, co mě napadne, když tam dorazíme, je slovo bizár. A to pořádný. Je to spleť uliček s pouličními stánky a každý se snaží o pozornost. Dělají to hlavně obrovskými plastickými poutači nad stánkem ve tvaru různých postav a zvířat a čím bizarnější a barevnější, tím líp.
My ale nejdřív zamíříme k řece, kde chceme využít možnost projet se po řece. Tonbori River Cruise také spadá do Osaka Amazing Passu. Jedna loď zrovna odjela a další jede za půl hodiny. Koupíme lístky, Honza si sedne k restauraci a já se jdu courat a fotit. A je co. Je to velký kontrast ke všemu ostatnímu, co jsme tu zatím viděli, všechno hýří barvami a zvuky. Na nejbližším mostě skupina postarších Japonců hlasitě skanduje hesla za osvobození Palestiny. Když se vrátím k Honzovi, zrovna mu na stole přistála mistička s vyhlášenou místní specialitou - takoyaki. Jde o smažené knedlíčky, plněné kouskem chobotnice. Ráno jsme ji vyzkoušeli na snídani v hotelu, ale tyhle se s tím kouskem z rána nedají srovnat. Mají, zdá se, navíc uvnitř kousek měkkého sýra nebo něčeho podobného, jsou lehce pikantní a moc dobré.
A brzy je tu naše loď a půlhodinová projížďka po řece Tonbori. Náš kapitán je stylizován do černě oděného ninjy a jeho výklad je hodně dramatický a zábavný. Každou chvíli zdraví kolemjdoucí na chodníku, a ti zase mávají nazpět. Je zajímavé podívat se na všechny budovy kolem z jiné perspektivy než z chodníku. Mosty tu jsou hodně nízké a je na nich zespoda vidět japonská pečlivost.
Půlhodina uteče jako nic a je třeba se rozhodnout. Většina atrakcí typu muzea, hrady a zahrady je totiž otevřená do 16.30 nebo do 17 hod. Se všemi přejezdy je jasné, že máme čas už jen na 1 místo. Vybíráme Muzeum of housing and living, tedy muzeum toho, jak lidé v Japonsku bydleli, zejména v období Edo.
Když vyjdeme z metra, zdá se, že jsme na místě, ale jsme u velké budovy banky a kolem plno výškových budov a nic se muzeu z fotek nepodobá. Nakonec zjistíme, že muzeum je v 8. patře této bankovní budovy!
Vyjedeme nahoru, musíme odložit baťůžek a můžeme dovnitř. V nejvyšším patře mají k našemu překvapení opravdu reálné modely obydlí, včetně kuchyně, záchodu, studny a dokonce je tu nádherná loď! Ve vesnici se i mění osvětlení ze dne na noc a rozsvěcují se lampy. Kdybychom přišli dřív, mohla bych si tu na půl hodiny půjčit kimono a chodit tu v něm. Ale bohužel je to tomu třeba 1000 yenů v hotovosti a ty máme zamknuté dole u vchodu. No nic, třeba někdy jindy a jinde. O patro níž jsou vitríny s modely měst, jak se měnily v průběhu doby a interiérů. Najednou se ozve hlasitý zvuk a k mému překvapení obsah vitríny začne stoupat, vyjede nahoru a na jeho místě se vynoří nový obsah, který byl předtím hluboko dole. Za chvíli se totéž stane s druhou vitrínou. Přijde mi to jako skvělý způsob, jak využít málo místa a oživit prezentaci.
Ještě máme cca 2 hod, než by bylo dobré se přesunout do Kyota. Proto se přesuneme do Utsubo parku, kde je vyhlášená růžová zahrada. Růže vlastně odstartovaly realizaci tohoto výletu (jedeme na růžové Expo do Fukuyamy), a tak se na ně moc těším. A pověst nelhala, uprostřed parku je krásné rozárium, zrovna je všechno v květu, a tak skáču od záhonu k záhonu a fotím a čichám a kochám se. Je to takové hezké zklidnění na konci dne.
(Moje interní poznámka nebo pro další růžomily: ta poslední žlutá růžička s naprosto dokonalým květem byla Climbing Gold Bunny od Meilland, a taky mě zaujala citronově vonící Golden Medailon od Kordes. Vesměs tu měli evropské růže, až na pár japonských výjimek. A velikostí neuvěřitelně velké: Mr. Lincoln a Double Delight (už aby mi ty moje dorostly do zdejší velikosti) a větší než moje dlaň byl růžový květ Grace de Monaco).
Ovšem pak přichází zase stres, protože je třeba se vrátit do hotelu, vyzvednout věci a přesunout se na nádraží a odjet do Kyota. Navrhuju využít místní formu Uberu, protože táhnout se tímhle betonovým městem kilometr se všemi zavazadly a potmě mi nepřijde jako dobrý nápad. Honzovi se to nelíbí, ale nakonec přece jen přijíždí auto a za 10 min stojíme na nádraží a jsme oba rádi, že jsme to nešli pěšky. Trochu zmatkujeme, než najdeme správný vlak do Kyota, ale odjezd v 19:30 stihneme. K našemu překvapení místo vlaku přijede klasické metro, do něj (protože je právě špička a všichni jedou z práce) nastoupí mraky lidí a my stojíme půl hodiny jako sardinky uprostřed všech. Typický japonský obrázek, jako známe z TV :-).
Cestou se metro uvolňuje a v Kyotu už je vlak poloprázdný. Nádraží je oproti Osace výrazně menší a místo tradičních japonských obchodů nás hned do očí břinkne McDonald. Taky sehnat krabičku sushi k večeři tu není jednoduché, ale podaří se a vyrazíme pěšky 1 km do hotelu. Tady je cesta pěšky mnohem příjemnější než v Osace - cesta je široká, je tu víc zeleně a budovy jsou mnohem menší, a hlavně už nikam nespěcháme.
V hotelu se ukáže, že nám chtějí dát pokoj s manželskou postelí o šířce 160 cm. Poté, co jsem se na něčem podobném v Osace vůbec nevyspala, to odmítám a navíc jsme objednali větší postel. Japonci se omlouvají za chybu, a nakonec po chvíli vyjednávání nám dají na jednu noc twin room s oddělenými postelemi o šířce 110 cm a dvojnásobně velkou metráži pokoje. Na další 2 noci se pak přesuneme do menšího pokoje, ale s jednou větší postelí.
I když jsme toho stihli asi tak polovinu z původního plánu, den byl plný zážitků, a všechny přesuny nás dost unavily. Ale jsme v novém místě a těšíme se na nové zážitky.
